V chování člověka můžeme najít mnoho zajímavých střetů
mezi „zvířecími“ biologickými impulsy a sociálními a společenskými pravidly.
Mezi staré a zároveň velmi zjevné reflexní reakce patří například
orientačně-pátrací reflex a teritoriální chování, projevující se
ve všech sférách našeho života, tedy i na pracovišti.
Vlastní teritorium s sebou přinášelo i pro naše předky,
včetně těch zvířecích, bezpečí a zároveň starost spojenou s jeho hlídáním a
případně i obranou. Platí ale, že pokud je vlastní teritorium dobře
zabezpečené, představuje místo fyzického i psychického odpočinku.
Teritorialita jde ruku v ruce s orientačně-pátracím reflexem, což je průzkumné
chování, které se projevuje při seznamování s každým novým prostorem.
Orientačně-pátrací reflex je spojen s výraznější aktivitou a názorně ho můžete
pozorovat například u křečka, kterému koupíte nové akvárium. Stejně tak i
člověk vykazuje spolu s křečkem v neznámém prostředí podobné aktivity.
Například v prostředí hotelového pokoje, kde budeme trávit dovolenou, se naplno
rozjede pobíhání a šmejdění, od prozkoumávání koupelny, výhledu z balkónu až po
vyválení se v peřinách. Pokud podobné projevy konvence nedovolují, můžeme
pozorovat alespoň zvýšenou zrakovou aktivitu, kdy se jedinec snaží místo
nenápadně zmapovat a zároveň nepůsobit příliš zvědavě nebo dotěrně.
Dokážeme si jistě představit, kolik tento reflex
vyžaduje energie navíc, z čehož vyplývá, že u stálého teritoria může naopak
docházet k významným energetickým úsporám. Takovým teritoriem je vlastní
dům, byt, pokoj, kancelář nebo pracovní stůl, ve větším rámci moje firma, moje
země apod. Pokud chceme, aby naše území uznávali i ostatní, můžeme se
inspirovat v přírodě a svoje území si po vzoru zvířat označkovat. I lidské
bytosti si sociálně přijatelným způsobem značkují území. Nejčastěji
tento manévr můžeme pozorovat ve zdobení, zvelebování a uklízení prostoru a
jeho zabydlování různými osobně významnými předměty. V práci často platí „můj
stůl - můj hrad“, a proto se značkování nejvíce odehrává v jeho bezprostřední
blízkosti. Pokud máte to štěstí a jste vlastníkem celé kanceláře, je možné si
svobodně označkovat i stěny, velmi často různými certifikáty, diplomy a dalšími
důkazy osobní kompetentnosti.
Pokud si své stanoviště označíme, dalším krokem je
důsledně hájit proti případným vetřelcům. Je zajímavé, nakolik se různí
názory na to, zda je přijatelné či nikoliv zapůjčit si ze stolu kolegy
propisku, a jak častý zdroj konfliktů na pracovišti podobné „malicherné“
incidenty představují.
Pocit invaze do vlastního prostoru, který jsme přijali za vlastní,
může být spojen s překvapivě silnou emocionální reakcí. A není se vlastně čemu
divit, vždyť nejde jen o ukradenou propisku, ale leckdy i o ukradený pocit
bezpečí.
V práci, kde není naše teritorium jednoznačně vymezeno
stěnami kanceláře, si ještě můžete všimnout tendence vytvářet si více či
méně viditelné hranice. Jistě si vzpomenete na první třídu a žáčky, jejichž
první starost byla nakreslit si na lavici viditelnou čáru - hranici mezi
teritorii. Každý sousedův plot je obrazem jasných hranic a i v práci máme
tendenci nastrkávat případným agresorům do cesty různé předměty a zarážky,
někdy dokonce bráníme teritorium i vlastním tělem. Minimalistickým příspěvkem
zaměstnavatelů v tomto směru mohou být květiny, odkládací skříňky nebo alespoň
přepážky na hraně stolu, které umožní vizualizovat pomyslné hranice ve větších
prostorách.
Čím lépe je naše území zabezpečeno, tím spíš si můžeme povolit a
nechat svůj pátrací reflex jet jen na úsporný pohon. Pak můžeme
věnovat svou energii do pracovních úkolů a nemusíme mít strach se do nich
opravdu ponořit a…
