Nález 80/2003 SbNU, sv.30, K aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 80
II. ÚS 405/02
K aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
Ustanovení § 61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tím, že odkazuje na mezinárodní smlouvu, ukládá jiný způsob výpočtu výše předčasného důchodu v závislosti na kritériu místa sídla zaměstnavatele občana. Pokud byl český občan (s trvalým bydlištěm v České republice) zaměstnáván ve Slovenské republice, považuje se to z hlediska důchodového pojištění za „zaměstnání v cizině“, což má pro něj negativní důsledky pro důchodové nároky v rámci českého systému důchodového pojištění.
Rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu „zaměstnáním v cizině“, považuje Ústavní soud za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými“ důvody.
Mezinárodní závazky České republiky vůči Slovenské republice, které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze. Stěžovatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ještě v době existence společného československého státu. Ústavní soud se domnívá, že aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu. Pojem právního státu je nutno chápat nikoli izolovaně, nýbrž v návaznosti na ústavní požadavek úcty k právům a svobodám člověka a občana tak, jak uvedeno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Tento ústavní požadavek úcty k právům a svobodám musí být šetřen i při aplikaci mezinárodní smlouvy, a to tím spíše, že samo mezinárodní právo ctí zásadu, že „ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím“ (viz nález Ústavního soudu z 24. 5. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 31/94, vyhlášený pod č. 164/1995 Sb. a publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25).
Ústavní soud není oprávněn posoudit ústavnost již ratifikované mezinárodní smlouvy. Na druhé straně je povinen se řídit čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1. Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku (viz nález Ústavního soudu z 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, který byl vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve znění před tzv. euronovelou. Jak jednoznačně vyplývá z její preambule, nebylo účelem jejího uzavření zajistit základní práva a svobody občanů. Smluvní strany…
