§ 221 ZP Dovolená při změně zaměstnání

Zákoník práce výslovně upravuje možnost zaměstnance požádat o to, aby mu v případě změny zaměstnání v průběhu kalendářního roku dovolenou, na kterou mu vzniklo právo u dosavadního zaměstnavatele, poskytl zaměstnavatel nový. Z čistě právního pohledu je tato úprava nadbytečná, protože pokud není určité jednání zakázáno, je možné se dohodnout i na odchylné úpravě, a i kdyby výslovná úprava § 221 ZP nebyla, byl by tento postup možný. I když výslovná úprava existuje, v praxi se toto ustanovení využívá zřídka, a to proto, že k tomuto postupu je potřebné, aby se oba zaměstnavatelé, tj. jak původní, tak i nový, na tomto postupu dohodli.

Jestliže pracovní poměr zaměstnance skončí, je zaměstnavatel podle § 222 odst. 2 ZP povinen zaměstnanci poskytnout náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou. Poskytování náhrady mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou je přípustné pouze v tomto jediném případě při skončení pracovního poměru; v ostatních případech musí zaměstnavatel dovolenou fakticky určit k čerpání. V § 221 ZP je pro případ skončení pracovního poměru u jednoho zaměstnavatele upravena výjimka z tohoto pravidla, a to v tom smyslu, že dojde-li k dohodě dosavadního zaměstnavatele (zaměstnavatele, u kterého zaměstnanec pracovní poměr končí) a nového zaměstnavatele (kam zaměstnanec do pracovního poměru nastupuje), tak dosavadní zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou neposkytuje, protože dovolenou v této části mu bude poskytovat nový zaměstnavatel, a ten mu za dobu čerpání dovolené musí poskytnout náhradu mzdy nebo platu. A právě ujednání o tom, jakou částku na náhradě mzdy či platu dosavadní zaměstnavatel novému poskytne, je také předmětem jednání a obsahem sjednané dohody mezi zaměstnavateli.