§ 227-233 ZP Odborný rozvoj zaměstnanců

2.10.227

§ 227–233 ZP Odborný rozvoj zaměstnanců

JUDr. Bořivoj Šubrt

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 43a odst. 9 – vyloučení právní úpravy dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného zaměstnavatele na prohlubování a zvyšování kvalifikace

  • § 205 – překážky v práci z důvodu školení, jiné formy přípravy nebo studia

  • § 234, 235 – kvalifikační dohoda

  • § 302 písm. e) – povinnosti vedoucích zaměstnanců

• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

  • § 6 odst. 9 písm. a) a d) – osvobození od daně z příjmů ze závislé činnosti

  • § 24 odst. 2 písm. j) bod 3 – výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů

  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

    • § 1 odst. 2 – odchylování se od zákona

 NahoruZaškolení či zaučení

V § 228 ZP se zakotvuje povinnost zaměstnavatele zabezpečit získání kvalifikace zaškolením nebo zaučením, jestliže zaměstnanec vstupuje do zaměstnání bez kvalifikace a zajistit takové zaškolení nebo zaučení zaměstnance. Zákon přitom nevymezuje, co je zaškolení či zaučení, nicméně lze dospět k závěru, že jde o jednoduchý způsob dosažení kvalifikace, který nenaplňuje kvalitativní znaky zvýšení kvalifikace. I když jde fakticky o získání, popřípadě rozšíření kvalifikace, není s ohledem na uvedenou skutečnost potřeba tyto případy podřazovat pod zvyšování kvalifikace a vytvářet tak překážku v práci. Proto po dobu zaškolení nebo zaučení zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, neboť jde ze zákona o výkon práce. Při odměňování mzdou je obvyklé, že tato přísluší po dobu zaškolení nebo zaučení v nižší výši, než je tomu při samostatném výkonu práce.

Zákon blíže pojmy zaškolení a zaučení nerozlišuje. Toto rozlišování proto není ani právně významné a je věcí zaměstnavatele, jestli eventuálně chce pro svoji potřebu dané pojmy od sebe odlišit. I stanovení konkrétního postupu při zaškolení či zaučení pro jednotlivé profese či pracovní pozice je výlučně věcí zaměstnavatelů. Zaškolení či zaučení se většinou týká manuálních prací, i když prakticky každý nový zaměstnanec, zásadně na jakékoliv pracovní pozici, je svým nadřízeným nebo spolupracovníkem seznamován se zavedenými pracovními postupy. Proto také zákon uvádí povinnost zaměstnavatele zaškolit nebo zaučit zaměstnance, který přechází na nové pracoviště nebo na nový druh práce, pokud je to nezbytné.

 NahoruAbsolventi a jejich odborná praxe

Zákon obsahuje právní úpravu odborné praxe absolventů škol, jimiž jsou střední školy, konzervatoře, vyšší odborné školy a vysoké školy. V souladu s právem Evropské unie je stanoveno, že se odborná praxe považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat. Absolventem se rozumí zaměstnanec vstupující do zaměstnání na práci odpovídající jeho kvalifikaci (která je dána zásadně nejvyšším stupněm získaného vzdělání). Podmínkou je, že celková doba jeho odborné praxe nedosáhla po řádném, tj. úspěšném ukončení studia či přípravy (ta je u tzv. učňů, jako praktické vyučování či praktická příprava) 2 let. Do této doby se nezapočítává doba mateřské a rodičovské dovolené.

Zákon nestanoví, jakým způsobem má být odborná praxe prováděna, což je výlučně záležitostí zaměstnavatelů. Často se využívá například postupné seznamování absolventů škol s činností jednotlivých útvarů zaměstnavatele. V této souvislosti lze doporučit, aby odborná praxe byla se zaměstnancem dohodnuta v pracovní smlouvě, neboť to souvisí s druhem práce, který musí být v pracovní smlouvě sjednán. Jako druh práce je možné například dohodnout zařazení "odborný praktikant" s dovětkem, že před ukončením odborné praxe bude zaměstnanci nabídnut odpovídající druh práce a pracovní zařazení (a provedena změna pracovní smlouvy). Je též možné takový zamýšlený druh práce již přímo sjednat při přijímání zaměstnance do zaměstnání s tím, že po určitou dobu ale bude nejprve vykonávat absolventskou praxi.

Zajištění odborné praxe absolventů škol je zákonem uloženo jako povinnost zaměstnavatelů. Zákoník práce (a ani zákon o inspekci práce) ale neobsahuje žádnou sankci při neplnění této povinnosti. Jde tak i nadále o pouhé deklarování obvyklého standardu (resp. o quasikogentní ustanovení). Rovněž vymezení, kdo je absolventem, je pouhým konstatováním, z jehož povahy nevyplývá, že by nebylo možné se odchýlit. Nejde o kogentní – kategorickou právní úpravu. Je tedy možné například zkrátit či prodloužit dobu dvou let odborné praxe od ukončení studia či přípravy.

 NahoruProhlubování kvalifikace

Prohlubováním kvalifikace se rozumí její průběžné doplňování, kterým se nemění její podstata. Za prohlubování kvalifikace se považuje též její udržování a obnovování. Prohlubování kvalifikace se vztahuje k výkonu práce, kterou zaměstnanec koná v rámci svého pracovního závazku, tj. zásadně na základě pracovní smlouvy. ZP proto rovněž ukládá zaměstnanci povinnost prohlubovat si svoji kvalifikaci a přiznává zaměstnavateli právo uložit zaměstnanci účast na vzdělávání k prohloubení kvalifikace. To se vztahuje nejen na školení, ale též na studium, přičemž je zdůrazněno, že zaměstnavatel může požadovat, aby prohlubování kvalifikace zaměstnanec absolvoval u jiné právnické nebo fyzické osoby (např. vzdělávací agentury či ve škole). Účast na školení k prohloubení kvalifikace je i  považována za výkon práce, za který přísluší mzda nebo plat, včetně eventuální mzdy za práci přesčas nebo v sobotu a v neděli.

 NahoruNáklady na prohlubování kvalifikace

Zákon výslovně zdůrazňuje, že náklady vynaložené na prohlubování kvalifikace je povinen hradit zaměstnavatel (neboť se tím udržuje schopnost zaměstnance konat pro zaměstnavatele sjednanou práci), avšak připouští se, aby se zaměstnanec za stanovených podmínek na těchto nákladech podílel. Zákoník práce umožňuje, že pokud sám zaměstnanec požaduje, aby mohl absolvovat prohlubování kvalifikace ve finančně náročnější formě, může se na nákladech prohlubování kvalifikace finančně podílet. Zákon ale zakazuje, aby se vzdal práva na mzdu či plat nebo na část mzdy či platu nebo aby souhlasil, že část doby účasti na prohloubení kvalifikace nebude považována za výkon práce (viz poslední věta § 230 odst. 4 ZP). Odchýlení se v této věci není možné ( § 4a odst. 1, § 346c ZP, § 1 odst. 2 NOZ ). Finanční podíl zaměstnance se tak může vztahovat například na školné či kursovné. Posouzení, kdy jde o finančně náročnější formu prohlubování kvalifikace, je výlučně na zaměstnavateli, neboť ten zaměstnance k prohloubení kvalifikace vysílá (jde o pracovní pokyn). Jestliže je tedy iniciativa na straně zaměstnance, je na zaměstnavateli, aby zvážil, zda je schopen takovéto prohloubení kvalifikace zaměstnance finančně zabezpečit. Pokud nikoliv, může zaměstnanci navrhnout, aby se na příslušných nákladech podílel.

 NahoruPravidla pro prohlubování kvalifikace

Pro prohlubování kvalifikace platí dále tato pravidla:

1. prohloubením kvalifikace nikdy nemůže být studium k dosažení vyššího stupně vzdělání (viz též § 231 odst. 2 ZP),
2. musí-li se zaměstnanec k prohloubení kvalifikace dostavit mimo sjednané místo výkonu práce, respektive mimo pravidelné pracoviště, jde o pracovní cestu, při níž zaměstnanci přísluší cestovní náhrady,
3. změní-li se předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro řádný výkon práce, které stanoví zaměstnavatel, a zaměstnanec dosud příslušné předpoklady či požadavky splňoval, není účast na školení, jiné formě přípravy anebo studiu získáním nově stanovených předpokladů nebo požadavků (není tedy zvyšováním kvalifikace), ale jde o prohloubení kvalifikace (s výjimkou studia k dosažení vyššího stupně vzdělání),
4. při prohlubování kvalifikace zaměstnanci nepřísluší pracovní volno (nejde nikdy o překážku v práci), neboť při účasti na něm zaměstnanec koná práci, byť jiným než obvyklým způsobem. Rozsah potřebného uvolnění zaměstnance k absolvování příslušného vzdělávání není právním předpisem stanoven a je věcí zaměstnavatele. Lze i analogicky použít ustanovení § 232 ZP o rozsahu pracovního volna při zvyšování kvalifikace, avšak zaměstnanci po celou tuto dobu přísluší mzda či plat. Je-li například odměňován úkolovou mzdou nebo přísluší-li mu při výkonu práce podíl z tržeb, je možné mu stanovit pro účel prohlubování kvalifikace mzdu ve výši jeho průměrného výdělku. Ani v takovém případě ale nejde o náhradu mzdy.

 NahoruZvláštní předpisy

V některých případech prohlubování kvalifikace upravují výslovně zvláštní předpisy, které nejsou právní úpravou v zákoníku práce dotčeny. Jde zejména:

• o právní úpravu dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků podle zákona č. 563/2004 Sb.,

• o právní úpravu odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře podle zákona č. 95/2004 Sb., přičemž významnou změnu přinesla od 1. 7. 2008 jeho novela, provedená zákonem č. 189/2008 Sb. – specializační vzdělávání k získání atestace se nyní považuje za prohlubování, nikoliv za zvyšování kvalifikace,

• o odbornou způsobilost k výkonu nelékařských zdravotnických povolání podle zákona č. 96/2004 Sb. a

• o prohlubování kvalifikace úředníků územních samosprávných celků podle zákona č. 312/2002 Sb.

K tomuto zvláštnímu vzdělávání (výkonu práce – stáži) mohou být zaměstnanci též dočasně přiděleni k jiné fyzické nebo právnické osobě. Takový postup zákon nezakazuje, jen nepřipouští, aby se použilo ustanovení § 43a o dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli (§ 43a odst. 9 ZP).

 NahoruZvýšení kvalifikace

Zákon v § 231 rovněž vymezuje, co se považuje za zvýšení kvalifikace zaměstnance. Jím se rozumí změna hodnoty kvalifikace, takže je zřejmé, že se zvýšení kvalifikace nevztahuje k výkonu práce, kterou zaměstnanec zastává (s výjimkou při získání kvalifikace nově nastoupivšího zaměstnance, jakož i při studiu k dosažení vyššího stupně vzdělání). Nadále se za zvýšení kvalifikace považuje i její získání nebo rozšíření (rozšířením je třeba rozumět získání další kvalifikace například absolvováním dalšího vysokoškolského studia v jiném oboru). Je pojmově vyloučeno, aby vzdělávání za účelem dosažení vyššího stupně vzdělání mělo povahu prohlubování kvalifikace – je proto vždy zvyšováním kvalifikace, neboť se jím mění její hodnota.

 NahoruStupeň vzdělání

Za stupeň vzdělání je třeba považovat: základy vzdělání, základní vzdělání, střední vzdělání, střední vzdělání s výučním listem, střední vzdělání s maturitní zkouškou, vyšší odborné vzdělání, vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu a vysokoškolské vzdělání v doktorském studijním programu. Takto jsou stupně vzdělání (s výjimkou vysokoškolského v doktorském studijním programu) přehledně uvedeny v § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, a to pro účely stanovení kvalifikačních předpokladů pro výkon práce v jednotlivých platových třídách. I když zaměstnanec příslušný stupeň vzdělání má, ale bude studovat k dosažení stejného stupně vzdělání v jiném oboru (např. na jiné vysoké či střední škole), půjde o zvyšování kvalifikace, konkrétně o její rozšíření. Studium k dosažení stupně vzdělání je tedy zvyšováním kvalifikace i tehdy, jestliže zaměstnanec nebude získávat vyšší stupeň vzdělání. Ustanovení § 231 odst. 2 ZP tak není vyčerpávající, neboť vždy je třeba zvažovat, zda jde o změnu hodnoty kvalifikace, a to prostřednictvím pojmů získání a rozšíření kvalifikace.

Zákon stanoví, že zvýšení kvalifikace zaměstnance přichází v úvahu, jestliže je v souladu s potřebou zaměstnavatele. I v § 231 odst. 3 ZP konstatuje, že zvláštní předpisy upravující zvyšování kvalifikace nejsou touto úpravou dotčeny, což se vztahuje na případy uvedené výše v komentáři k prohlubování kvalifikace, s výjimkou úředníků územních samosprávných celků (zákon č. 312/2002 Sb. řeší jen prohlubování kvalifikace) a o též s výjimkou lékařů (jejich specializační vzdělávání k získání atestace je prohlubováním kvalifikace, stejně jako celoživotní vzdělávání). Za stejných podmínek, jak bylo uvedeno u prohlubování kvalifikace, je…