10.274
Částečná nezaměstnanost a zdravotní pojištění
Ing. Antonín Daněk
Dotaz
Poslední dobou se stále častěji dostáváme do problémů s odbytem našich výrobků. Z tohoto důvodu jsme byli u části zaměstnanců nuceni zkrátit pracovní úvazky a dokonce zvažujeme situaci, kdy zaměstnanci zůstanou doma s náhradou mzdy. Jak bychom měli postupovat ve zdravotním pojištění?
Právní předpisy
Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
-
§ 5 písm. a) ZVZP
-
§ 7 odst. 1 ZVZP
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
-
§ 34 odst. 1 písm. c) ZP
-
§ 36 ZP
-
§ 38 odst. 1 ZP
-
§ 207 až § 209 ZP
Odpověď
V souvislosti s novou situací způsobenou pandemií koronaviru ovlivňují placení pojistného na zdravotní pojištění zaměstnavateli nejen překážky v práci na straně zaměstnance, ale zásadním způsobem i překážky v práci na straně zaměstnavatele. Naposledy se překážky v práci na straně zaměstnavatele výrazněji projevily v odvodech pojistného v souvislosti s ekonomickou krizí před deseti a více lety.
Je pravdou, že pokud příjem zaměstnance dosahuje a převyšuje minimální vyměřovací základ, pak zaměstnavatel problematiku překážek v práci fakticky řešit nemusí a odvede pojistné z dosaženého příjmu zaměstnance. Ovšem zcela jinak musí postupovat tehdy, pokud příjem zaměstnance nedosáhne za příslušný kalendářní měsíc hodnoty minimální mzdy.
ČÁSTEČNÁ NEZAMĚSTNANOST
Pokud je zaměstnanec schopen a ochoten práci pro zaměstnavatele konat, avšak zaměstnavatel není schopen mu podmínky pro výkon práce vytvořit (§ 38 odst. 1 ZP), jedná se o překážku v práci na jeho straně.
V praxi jsou nejčastěji se vyskytující překážkou v práci na straně organizace situace popisované v ustanovení § 209 ZP, kdy se o překážku v práci na straně zaměstnavatele jedná tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (tzv. částečná nezaměstnanost). Zmíněná překážka v práci na straně zaměstnavatele je tedy zapříčiněna problémy zaměstnavatele z hlediska uplatnění jeho předmětu činnosti. Jde o překážku v práci na straně pouze toho zaměstnavatele, který odměňuje své zaměstnance mzdou, není tedy navázán na státní nebo jiný rozpočet. Částečná nezaměstnanost nebývá spojena s úplným zastavením práce a může se týkat pouze některých zaměstnanců.
VÝŠE NÁHRADY MZDY
V takových případech se může zaměstnavatel dohodnout s odborovou organizací (nejlépe formou písemné dohody) o poskytování náhrady mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může být tato dohoda nahrazena vnitřním předpisem, od 1. 1. 2012 bez jakéhokoli zásahu státu (do konce roku 2011 se v dané záležitosti vyjadřoval Úřad práce).
Jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele jsou specifikovány v § 207 ZP jako prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.
NÁVAZNOST NA MINIMÁLNÍ VYMĚŘOVACÍ ZÁKLAD ZAMĚSTNANCE VE ZDRAVOTNÍM POJIŠTĚNÍ
S účinností od 1. 1. 2007 již v této situaci návazně vychází zdravotní pojištění z ustanovení § 207 až § 209 ZP, ve kterých jsou překážky v práci na straně zaměstnavatele konkretizovány.
V přímé souvislosti s negativními dopady pandemie řeší zaměstnavatelé ve zdravotním pojištění především otázku zabezpečení odvodu pojistného ve vazbě na minimální vyměřovací základ zaměstnance. To znamená, že zaměstnavatel musí při placení pojistného za zaměstnance dodržet zákonné minimum za předpokladu, že:
-
na zaměstnance (a tedy i na zaměstnavatele jako plátce pojistného) se vztahuje povinnost odvodu pojistného nejméně z minimální mzdy 14 600 Kč, přičemž
-
není důvod ke snížení tohoto minimálního vyměřovacího základu na poměrnou část (viz dále).
U vybraných skupin zaměstnanců, konkrétně vyjmenovaných v ustanovení § 3 odst. 8 ZPZP, nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech vždy odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na minimální vyměřovací základ (viz dále).
ZÁKLADNÍ ZÁSADY
Jestliže se na zaměstnance (a zaměstnavatele) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu 14 600 Kč, platí v souvislosti s překážkami v práci na straně zaměstnavatele následující zásady:
-
pokud se na zaměstnance ze zákona (§ 3 odst. 4 a odst. 6 ZPZP) vztahuje povinnost placení pojistného na zdravotní pojištění nejméně z minimálního vyměřovacího základu, musí být zajištěn odvod pojistného alespoň v minimální povinné výši zaměstnavatelem, který je plátcem pojistného za zaměstnance,
-
nedosahuje-li hrubý příjem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci aktuální výše minimální mzdy, provádí zaměstnavatel jako plátce pojistného dopočet (a následný doplatek) pojistného do minimálního vyměřovacího základu,
-
pokud je vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn v důsledku překážek v práci na straně organizace z důvodů uvedených v § 207 až § 209 ZP, hradí doplatek do minima zaměstnavatel (viz následující příklad),
-
doplatek pojistného, tedy 13,5 % z rozdílu vyměřovacích základů, platí v plné výši zaměstnavatel – tuto částku pojistného nelze "klasicky" dělit na jednu třetinu sraženou zaměstnanci a dvě třetiny placené zaměstnavatelem,
-
odvod pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu musí být zabezpečen i v případech, kdy zaměstnanec pracuje na zkrácený pracovní úvazek.
Rozeberme si některé ze situací, které mohou v důsledku překážek v práci na straně zaměstnavatele nastat ve vazbě na odvod pojistného ze zákonného minima.
Příklad č. 1
Hrubý příjem zaměstnance činil od ledna 2020 částku 23 000 Kč. Z důvodu výrazného poklesu odbytu se zaměstnavatel dohodl s odborovou organizací o poskytování náhrady mzdy od července 2020 ve výši 60 % průměrného výdělku. Z tohoto důvodu činí hrubá mzda zaměstnance 13 800 Kč.
Vztahuje-li se na zaměstnance povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, je postup zaměstnavatele následující:
Prostřednictvím zaměstnavatele se odvede doplatek pojistného ve výši 13,5 % z rozdílové částky 800 Kč:
(14 600 – 13 800) x 0,135 = 108 Kč (hradí dle výše uvedeného zaměstnavatel)
Zaměstnavatel odvede pojistné v celkové výši: 0,135 x 14 600 = 1 971 Kč
Zaměstnanci strhne z platu 1/3 pojistného ze skutečně dosaženého příjmu: (13 800 x 0,135) : 3 = 621 Kč, což představuje celkovou platbu zaměstnance.
Ze svých prostředků pak zaplatí zaměstnavatel:
2/3 pojistného z hrubé mzdy 13 800 Kč, tj. 1 242 Kč
a dále doplatek pojistného 108 Kč, tj. celkem 1 350 Kč.
Jinak také řečeno, pokud činí vyměřovací základ zaměstnance alespoň 24 334 Kč, je při poskytované náhradě mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku dodržen minimální vyměřovací základ a při odvodu pojistného tak zaměstnavatel žádný doplatek neprovádí.
Úplně stejně by zaměstnavatel postupoval například tehdy, pokud by zaměstnanec:
