Dress code z pohledu zákoníku práce

     Zaměstnavatel má právo stanovit požadavky pro výkon práce. Toto oprávnění z žádného ustanovení zákoníku práce sice výslovně nevyplývá, nicméně s nesplňováním požadavků stanovených zaměstnavatelem pro výkon práce spojuje zákoník práce možnost zaměstnavatele ukončit podle § 52 písm. f) pracovní poměr výpovědí, neplní-li bez zavinění zaměstnavatele zaměstnanec požadavky pro řádný výkon této práce. Zaměstnavatel může mimo konkrétních požadavků pro faktický výkon práce požadovat, aby zaměstnanci dodržovali jím určený způsob oblečení či vzhledu pro výkon sjednané práce.

     Zákoník práce obecně takovou povinnost zaměstnancům neukládá. Proto zaměstnavatel, který chce, aby zaměstnanci určitý způsob oblékání dodrželi, jej musí pro své zaměstnance stanovit a s danými pravidly je seznámit. Podle § 301 písm. c) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni. Zaměstnavatel zaměstnancům může na oblečení finančně přispívat. Neposkytování příspěvku však nemá vliv na to, že zaměstnanec je povinen i bez příspěvku dodržovat určený způsob oblékání a vzhled.

     Při vyhlášení požadavků na způsob oblékání a vzhled zaměstnanců je zaměstnavatel omezen obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Především se jedná o obecnou zásadu upravenou v § 3 odst. 1 občanského zákoníku, která se vztahuje i pro pracovněprávní vztahy a podle které výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

     Vymezení pojmu dobré mravy neobsahuje ani zákoník práce ani občanský zákoník. Podle převažujícího výkladu se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jedná, jestliže se výkon práva ocitá v rozporu s uznávaným míněním rozhodující části společnosti, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi …