Doklad o skutečnostech rozhodných pro stanovení mzdových a
platových složek
Jsou zaměstnanci, část jejichž mzdy je vázána na
výkonnostní kritérium poněkud specifického charakteru. Vezměte si takového
revizora. Najdou se mezi nimi tací, kteří jsou odměňováni i podle toho,
kolik bylo zaplaceno černým pasažérem přirážek ke standardnímu jízdnému.
Může pak vzniknout otázka (a v daném případě dokonce soudní spor o to), jak se
tento zaměstnanec dozví onu potřebnou skutečnost, jestliže mu pracovní poměr
skončil. Je zaměstnavatel povinen mu tyto údaje sdělovat i poté, aniž to
bylo mezi nimi smluveno?
Podle ustanovení
§ 142 odst. 5 zákoníku práce platí, že
při měsíčním vyúčtování mzdy nebo platu je zaměstnavatel povinen vydat
zaměstnanci písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy nebo
platu a o provedených srážkách (výplatní lístek, výplatní pásku).
Na žádost zaměstnance předloží přitom zaměstnavatel doklady, na jejichž
základě mzdu nebo plat vypočetl. Jak podotknul v předmětném soudním sporu
Nejvyšší soud, tím se zaměstnanci umožňuje kontrola správnosti výpočtu mzdy a
výše vyplacené částky ve vztahu ke skutečnostem, které tuto výši ovlivňují
(např. odpracovaná doba, překážky v práci, výkon práce ve zvláštním režimu
apod.).
Z právního předpisu však nelze podle dovolacího
soudu dovodit, že by zaměstnanec měl mít právo (nárok) na to, aby mu
zaměstnavatel z uvedených dokladů (nad rámec údajů uvedených v citovaném
ustanovení zákoníku práce povinně obsažených na výplatním lístku) pravidelně
poskytoval (příp. zasílal poštou do místa jeho bydliště) písemné informace tak,
aby si zaměstnanec mohl ověřit, zda mu eventuálně nevznikl i po skončení
pracovního poměru nárok na mzdu (její složku). Jestliže tedy v projednávané
věci bývalý zaměstnanec požadoval po bývalém zaměstnavateli, aby ho po skončení
pracovního poměru pravidelně písemně informoval o skutečnostech rozhodných
pro posouzení, zda je prémie za pracovní výkonnost a v jaké celkové výši
splatná, nebyl mu zaměstnavatel povinen vyhovět, neboť z právního
přepisu mu taková povinnost nevyplývá.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3185/2010)
Dovolená čerpaná zaměstnankyní bezprostředně po skončení její
mateřské dovolené
Řečí paragrafů ustanovení
§ 217 odst. 5 zákoníku práce. Pokud jste s
nadějí zavětřili, že by se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí některým z
problémů, které se této právní otázky týkají, ať už je to otázka, jakou výměru
dovolené je zaměstnavatel povinen zaměstnankyni poskytnout, pokud mateřská
dovolená skončí v první čtvrtině kalendářního roku, nebo pochybnosti o tom, jak
má naložit se svátky, které se kryjí s dobou čerpání této dovolené, pak Vás
zklamu. Ale i tak to byl spor hodně zajímavý.
Ve své podstatě se týkal trochu jiné věci, totiž zda
zaměstnavatel dodržel ustanovení
§ 58 zákoníku práce a pracovní poměr se
zaměstnankyní okamžitě zrušil ve lhůtách, které k tomu zmíněný zákon
předepisuje. V projednávaném případě bylo zjištěno, že zaměstnankyně na
pozici odborné referentky prováděla neoprávněné převody pojistného na účty
svých rodinných příslušníků a k úhradě svých vlastních dluhů, kvůli čemuž na
ni zaměstnavatel podal trestní oznámení (a zaměstnankyně byla posléze
pravomocně odsouzena za trestný čin podvodu) a následně s ní okamžitě zrušil
pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Protože věc šetřil jiný orgán (Policie České republiky), počítala se
subjektivní lhůta pro rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele dle
ustanovení
§ 58 odst. 2 zákoníku práce a dovolací
soud dospěl k závěru, že zaměstnavatel tak učinil včas.
Ve své žalobě a posléze též v dovolání se ale
zaměstnankyně bránila okamžitému zrušení pracovního poměru ještě jedním
argumentem, totiž že zaměstnavatel porušil zákaz obsažený v ustanovení
§ 55 odst. 2 zákoníku práce. Dle
tohoto ustanovení a odstavce nesmí zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr
s těhotnou zaměstnankyní, zaměstnankyní na mateřské dovolené a zaměstnancem
nebo zaměstnankyní, kteří čerpají rodičovskou dovolenou. K rozvázání
pracovního poměru uvedeným způsobem přistoupil nicméně zaměstnavatel v době,
kdy zaměstnankyně nečerpala mateřskou ani rodičovskou dovolenou, ale na základě
své žádosti ve smyslu ustanovení
§ 217 odst. 5 zákoníku práce čerpala
(řádnou) dovolenou bezprostředně po skončení mateřské dovolené a teprve po
jejím vyčerpání mohla (a chtěla) nastoupit na rodičovskou dovolenou.
Podle názoru zaměstnankyně nebylo jistě úmyslem
zákonodárce, aby při umožnění vyčerpat řádnou dovolenou v návaznosti na
ukončení čerpání mateřské dovolené a následně po řádné dovolené navázat
čerpáním rodičovské dovolené došlo k přerušení ochrany osoby řádně pečující
o malé dítě. Zaměstnankyně se vyjádřila v tom smyslu, že ona vsuvka řádné
dovolené znamená pouze umožnění…