Nález 17/1996 SbNU, sv.5, K otázce, kterým právním řádem se řídí věcná práva k nemovitostem a právní poměry dědické podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 17
III. ÚS 207/95
K otázce, kterým právním řádem se řídí věcná práva k nemovitostem a právní poměry dědické podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
Pokud je nepochybné, že nemovitý majetek, který je předmětem restitučního řízení, se vždy nalézal a nalézá na území tehdejší ČSSR, nyní České republiky, je potřebné za této situace vzít v úvahu ustanovení mezinárodního práva soukromého. V daném případě tedy volit postup z hlediska zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, když mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou, podle níž by se v daném případě mohlo postupovat, neexistuje. Takto tedy ve smyslu § 17 citovaného zákona se řídí dědické poměry právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti. I podle § 5 téhož zákona věcná práva k nemovitostem se řídí (není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak) právem místa, kde se věc nalézá (lex rei sitae).
Nález
Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 29. února 1996 sp. zn. III. ÚS 207/95 ve věci ústavní stížnosti A.L. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 4. 1995 sp. zn. 16 Co 78/95 o uzavření dohody o vydání věci.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 1995 sp. zn. 16 Co 78/95, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 10. 1994 sp. zn. 7 C 253/92.
Z ústního jednání i z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 C 253/92 Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala dne 30. 3. 1992 žalobu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích s tím, že je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm. e) citovaného zákona, když žalovaným byl B. p. Praha 1. Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci jednal a dne 15. 6. 1993 rozhodl rozsudkem č. j. 7 C 253/92-27, že B. p. Praha 1 je povinen uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitosti s tím, že navrhovatelka je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., když ta také uplatnila v zákonné lhůtě u povinné osoby výzvu na vydání věci podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K závěru, že navrhovatelka je oprávněnou osobou, soud dospěl proto, že zjistil, že navrhovatelka je univerzální dědičkou ze závěti učiněné A.N. dne 7. 7. 1980, přičemž podle rozhodnutí Okresního soudu ve Villachu ze dne 13. 10. 1983 navrhovatelka skutečně dědictví nabyla. Na základě odvolání B.p. Praha 1 ve věci jednal Městský soud v Praze jako soud odvolací a usnesením ze dne 1. 12. 1993 čj. 13 Co 405/93-40 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se nezabýval navrhovatelkou jako osobou oprávněnou, ale rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil proto, že neměl za zcela objasněnou otázku přechodu vlastnictví předmětných…
