Nález 195/2006 SbNU, sv.43, K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 43, nález č. 195

I. ÚS 142/06

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení

Pokud okresní soud rozhodl tak, že pro nedoložení listiny ve smyslu § 43 exekučního řádu zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinného a současně povinnému přiznal podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že povinný měl ve věci plný úspěch, postupoval zcela mechanicky, protože nevzal vůbec v úvahu, že v mezidobí mezi nařízením exekuce a jejím zrušením byla celá záležitost mezi oběma stranami vypořádána a povinný plnil teprve pod hrozbou exekuce a za přítomnosti soudní exekutorky.

Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze v takovém případě, při žádné racionální a Ústavě České republiky odpovídající interpretaci považovat za úspěch povinného ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ospravedlňující takový výrok o náhradě nákladů řízení, který okresní soud učinil. Vůbec totiž nezvážil možnou aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, eventuálně § 150 občanského soudního řádu

Označené usnesení Okresního soudu Plzeň-sever a následně též usnesení Krajského soudu v Plzni, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu „včetně správného výroku o nákladech řízení“, se tak dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a to v důsledku přepjatého formalismu, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně je nutno na obě rozhodnutí nahlížet jako na akty veřejné moci porušující zákaz libovůle při soudním rozhodování.

Soudy si při svém rozhodování musí být vědomy toho, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak, tedy že ekonomická a společenská sféra slouží potřebám práva a jeho formalit. Pokud tedy povinný po řadu měsíců neplní dobrovolně to, k čemu je zavázán pravomocným rozhodnutím soudu, a oprávněný podá návrh na nařízení exekuce, nemůže být oprávněný následně sankcionován za formální nedostatky svého návrhu tak, že je povinen hradit náklady exekuce povinnému, který měl údajně, v důsledku formálního nedostatku návrhu, ve věci plný úspěch. Jak Ústavní soud při jiné příležitosti uvedl, „Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). Ústavní soud uzavírá, že přezkoumávaná věc je právě příkladem takovéto aplikace právní normy, kdy právo není aplikováno jako racionální a uspořádaný systém norem, ale zcela dogmaticky, takže výsledek rozhodnutí se jeví jejich adresátům jako absurdní, zatímco ochrana práv je poskytována těm, kteří sami právo porušují.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 26. října 2006 sp. zn. I. ÚS 142/06 ve věci ústavní stížnosti S. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.…