dnes je 26.12.2024

Input:

Nález 41/2004 SbNU, sv.32, K právu obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 41

I. ÚS 573/02

K právu obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby

Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody.

Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statusu (srov. § 18 odst. 2, § 12d odst. 2 a § 12e odst. 1 a 2 ve spojení s § 9 odst. 2 a § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a též hlavu třetí Ústavy České republiky - tj. systematické řazení k moci výkonné), tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky a § 2 odst. 5 větu pátou a § 68 odst. 1 větu třetí trestního řádu). Rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 ve věci ústavní stížnosti B. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. 7. 2002 sp. zn. 5 To 91/02, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze 3. 7. 2002 sp. zn. 2 VZv 12/2001, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 12. 2002 sp. zn. 6 To 140/02, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.

Výrok

I. Usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 5 To 91/02 a ze dne 20. 12. 2002 sp. zn. 6 To 140/02 vydanými bez slyšení obviněného stěžovatele došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obě usnesení se ruší.

II. Ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 7. 2002 č. j. 2 VZv 12/2001-800 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel se ústavními stížnostmi ze dnů 19. 9. 2002 a 19. 2. 2003 domáhal zrušení výše citovaných usnesení. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 7. 2002 (2 VZv 12/2001-800) bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě [§ 71 odst. 4 a § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v tehdy účinném znění, (dále jen „tr. ř.“)]. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze po neveřejném zasedání usnesením ze dne 24. 7. 2002 (5 To 91/02) zamítl. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, které byla přidělena spisová značka I. ÚS 573/02. Následně Vrchní soud v Praze dne 20. 12. 2002 usnesením vydaným v neveřejném zasedání (6 To 140/02) zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby (§ 72 odst. 3 tr. ř.) a o jejím nahrazení písemným slibem. Proti tomuto usnesení rovněž podal stěžovatel ústavní stížnost, které byla

Nahrávám...
Nahrávám...