dnes je 27.12.2024

Input:

Nález 46/1995 SbNU, sv.4, K povaze a aplikaci čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 46

I. ÚS 11/95

K povaze a aplikaci čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

Článek 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod, který sám o sobě bezprostředně aplikovatelný není.

Nález

Ústavního soudu České republiky (I. senátu) ze dne 7. září 1995 sp.zn. I. ÚS 11/95 ve věci ústavní stížnosti K.K. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 20. 7. 1994 sp.zn. 21 Co 399/94 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně z 24.2. 1994 sp.zn. 45 C 123/91 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení soudů, kterými bylo zastaveno řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u Úřadu městské části Brno-Žabovřesky s odůvodněním, že žalobcem označený žalovaný - Úřad městské části Brno-Žabovřesky - nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Stěžovatel napadá pochybení v právních závěrech obou soudů, neboť podle jeho mínění Úřad městské části Brno-Žabovřesky ve smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, (ve stížnosti chybně uveden jako zákon č. 369/1990 Sb.) a Statutu města Brna (vydaného jako obecně závazná vyhláška č. 1/1993) pracovněprávní subjektivitu měl a má. Dále poukazuje na to, že se soud nedostatečně vyrovnal s poučovací povinností ve smyslu § 5 (v souvislosti s § 43 odst. 1) občanského soudního řádu, neboť prakticky po čtyřech letech dokazování (směřujícího k meritu věci) řízení zastavil, aniž by řádně stěžovatele poučil o možnosti změny v označení žalovaného. V této souvislosti se stěžovatel dovolává zřejmé spojitosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 79/94 z 26. 10. 1994. Stěžovatel konečně namítá, že řízení u nalézacího soudu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

Tímto postupem a rozhodnutími soudů se stěžovatel cítí být zkrácen na svých ústavních právech, vyplývajících z čl. 3 odst. 3, čl. 29 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po formální stránce. Zjistil, že co do zákonných náležitostí splňuje podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla podána fyzickou osobou ve smyslu § 72 odst. 1 v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2) a nejedná se o stížnost nepřípustnou (§ 75 citovaného zákona). Bylo tedy možné přistoupit ke zkoumání ústavní stížnosti po stránce věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení.

Městský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na své rozhodnutí ve věci a uvedl, že poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu je poučovací povinností o procesních právech a povinnostech. Pokud by soud poučoval o tom, koho má účastník žalovat, šlo by o poučení hmotněprávní. Mimo to nelze pominout ani skutečnost, že od počátku sporu, a téměř po celou dobu jeho trvání, byl stěžovatel (žalobce) právně zastoupen advokátem.

Nahrávám...
Nahrávám...