Nález 77/2006 SbNU, sv.41, K návrhu na zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 77

Pl. ÚS 5/05

K návrhu na zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů

Podle § 68 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.

Vrchní soud v Praze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004 byla žaloba vzata zpět, takže bude nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zastavit řízení; dovodil, že již tedy nejsou splněny podmínky vymezené v § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Vrchní soud v Praze tedy přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá - v uvedené specifické situaci - materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.

Plénum Ústavního soudu neshledává žádného důvodu odchýlit se od již dříve vyjádřených závěrů obsažených v odůvodnění senátního nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 66), byť senát rozhodoval o konkrétní…