Povinnosti zaměstnavatele při vzniku a odškodňování pracovních úrazů - 4. část

     Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je opět dílčí, zpravidla opětující se nárok zaměstnance. Poskytuje se v takové výši, aby se spolu s jeho výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu, s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného právě z důvodu pracovního úrazu, rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody.

     V současné době se pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti používají dva způsoby. Jeden výpočet se provádí podle právní úpravy platné před 1. červnem 1994; ten vychází z limitovaného průměrného výdělku, do kterého se náhrada doplácí, a plného nebo částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) přiznaného v době vzniku nároku. Druhý výpočet se provádí podle právní úpravy platné po 31. květnu 1994. Vychází z nelimitovaného průměrného výdělku a invalidního nebo částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) skutečně pobíraného po všech zvýšeních. Pro informaci uvádím, že podle současné právní úpravy se dřívější invalidní a částečný invalidní důchod dělí na invalidní důchod pro invaliditu prvního, druhého nebo třetího stupně.

     Způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platný před 1. červnem 1994 se prováděl tak, že se průměrný výdělek před vznikem škody limitoval. Současně se zohledňovala i výše invalidního nebo částečného invalidního důchodu, který byl poškozenému zaměstnanci přiznán v době, kdy mu tento nárok vznikl. Tato právní úprava má význam i pro určitou skupinu poškozených v současné době, kdy platí již nová právní úprava.

     Podle znění zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, tedy zákoníku platného před 1. červnem 1994, se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytovala po dobu dvanácti po sobě následujících měsíců od vzniku nároku do nelimitovaného (neredukovaného) průměrného výdělku a po uplynutí 12 měsíců do výdělku, z něhož se částka přesahující 3 000 Kč započítávala v rozsahu 75 %. Limitace neplatila pouze v případě, pokud byla škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec. Z důvodů hodných zvláštního zřetele mohl soud rozhodnout, že limitace neplatí také v případě, pokud byla škoda způsobena hrubou nedbalostí v případě, že se jí nedopustil postižený zaměstnanec. Pro osoby, které ke dni 1. ledna 1989 dosáhly věku 65 let a více, platil limit 2 500 Kč zápočtu v rozsahu 50 % nad tuto částku.

     Nový způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku platný po 31. květnu 1994 je takový, že se již neuplatňují limity, které omezovaly výši průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, avšak nově se začal zohledňovat nikoli invalidní nebo částečný invalidní důchod „původně“ přiznaný, ale tento důchod skutečně pobíraný, tj. invalidní nebo částečný invalidní důchod zvýšený podle předpisů o sociálním zabezpečení, pobíraný v konkrétním měsíci, za který náhrada za ztrátu na výdělku přísluší. V praxi to znamená, že při každém zvýšení invalidního nebo částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) se musí zjistit skutečná výše pobíraného důchodu a tato výše musí být zohledňována při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. Zákon č. 74/1994 Sb. (novela zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce) ve svém čl. VIodst. 6 dále stanovil, že se úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) provede i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994.

     Změnou právní úpravy nastala však u některých poškozených situace, že se jim pobíraná náhrada za ztrátu na výdělku snížila oproti náhradě, kterou pobírali před novelou zákoníku práce. Tento stav vyústil v roce 1994 v podání poslaneckého návrhu Ústavnímu soudu České republiky na zpětné zrušení výše uvedeného čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., které bylo odůvodňováno odnětím řádně nabytých práv, a tím poškození určité skupiny zaměstnanců bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu. Ústavní soud po zhodnocení návrhu dospěl k závěru, že ustanovení čl. VIodst. 6 citovaného zákona, pokud dopadá na zmíněné případy, u nichž došlo ke snížení doposud pobírané částky představující náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní jistoty zahrnující v sobě i ochranu důvěry občanů v právo, a proto návrhu na zrušení uvedeného článku s účinností od 1. října 1995 vyhověl. Návrhu na zpětné zrušení tohoto ustanovení vyhověno nebylo. Na základě výše zmíněného Nálezu Ústavního soudu byl přijat zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 74/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a kterým byl změněn čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. tak, že s účinností od 1. října 1995 se úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) upravená novelou zákoníku práce provede jen v těch případech, pokud by byla pro poškozeného příznivější.

     Důsledkem přijetí výše uvedené právní úpravy bylo, že zaměstnavatel měl s účinností od 1. října 1995 vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku vypočítanou podle té právní úpravy, která byla pro poškozeného příznivější. Zjistit, která úprava je pro poškozeného příznivější, bylo možné pouze tak, že byla porovnána výše náhrady příslušející poškozeným (pozůstalým) k 31. květnu 1994 s výší náhrady, která jim příslušela k 1. červnu 1994 podle novelizovaného § 195 zákoníku práce. V případě, že by náhrada, která poškozenému (pozůstalému) příslušela k 31. květnu 1994, byla nižší než náhrada, která mu příslušela k 1. červnu 1994, muselo se při jejím výpočtu od 1. října 1995 nadále postupovat podle § 195 (§ 199) zákoníku práce, ve znění zákona č. 74/1994 Sb., neboť tato úprava byla pro poškozeného příznivější. Jestliže by však náhrada, která poškozenému (pozůstalému) příslušela k 1. červnu 1994, byla nižší než náhrada, která mu příslušela k 31. květnu 1994, muselo se při jejím výpočtu od 1. října 1995 postupovat podle § 195 (§ 199) zákoníku práce, ve znění platném před nabytím účinnosti zákona č. 74/1994 Sb., což znamená, že se v tomto případě při výpočtu náhrady od 1. října 1995 vychází z limitovaného průměrného výdělku před vznikem škody (valorizovaného od 1. prosince 1994 podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb.) a původně přiznaného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Limitovaný průměrný výdělek se nepoužije v případě, že škoda byla způsobena úmyslně, nebo výhradně porušením předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec.

     Z důvodu, že postup výpočtu, který byl pro poškozeného příznivější, je uplatňován tzv. jednou provždy, platí i v současné době pro poskytování předmětné náhrady dva způsoby výpočtu. Režim podle právní úpravy platné před 1. červnem 1994, vycházející z limitovaného průměrného výdělku, do kterého se náhrada doplácí, a invalidního nebo částečného invalidního důchodu přiznaného v době nároku, a režim podle právní úpravy platné po 31. květnu 1994, který vychází z nelimitovaného průměrného výdělku a invalidního nebo částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) skutečně pobíraného po všech zvýšeních.

     Tak, jako u náhrady za ztrátu na výdělku příslušející po dobu pracovní neschopnosti, i u náhrady za ztrátu na výdělku příslušející po skončení pracovní neschopnosti je jednou z rozhodných veličin průměrný výdělek před vznikem škody. Jedná se o průměrný výdělek nebo pravděpodobný výdělek zjišťovaný podle § 351 a násl., resp. § 382 odst. 1 zákoníku práce.

     Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto období; pravděpodobný výdělek z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Rozhodným obdobím je zpravidla období předcházejícího kalendářního čtvrtletí nebo předchozí kalendářní rok, je-li to pro zaměstnance výhodnější.

     Přísluší-li zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti, kdy byla zaměstnanci vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, je třeba provést nový způsob výpočtu průměrného (pravděpodobného) výdělku. Nový průměrný (pravděpodobný) výdělek je nutné zjistit znovu proto, že se jedná o dva samostatné nároky. V případě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se bude vycházet z průměrného výdělku před vznikem škody a v případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z pravděpodobného výdělku, samozřejmě za předpokladu, že zaměstnanec neodpracoval alespoň 21 dnů, což je případ dlouhodobých pracovních neschopností.

     Při výpočtu náhrady se používá buď čistý, nebo hrubý výdělek podle toho, zda náhrada zaměstnanci příslušela před 1. lednem 1993, kdy se při výpočtu náhrady vycházelo z čistých výdělků, nebo zda příslušela po 31. prosinci 1992, kdy se při výpočtu vychází z výdělků hrubých.

     Podle zákona č. 160/1993 Sb. se u náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vypočítávané z čistých výdělků provádí její zvýšení o 20 %, což je určitá kompenzace za to, že náhrada za ztrátu na výdělku podléhá od 1. ledna 1993 dani z příjmů. Zvýšení o 20 % se uplatňuje až od 1. července 1993. V období od 1. ledna 1993 do 30. června 1993 se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvyšovala podle zákona č. 37/1993 Sb. až o 35 %, neboť kromě daně z příjmů podléhala i odvodu pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. U náhrad, na něž vznikl nárok po 1. lednu 1993 a kdy se při výpočtu vychází z hrubých výdělků, se 20% zvýšení neprovádí a náhrada podléhá pouze dani z příjmů.

     Další veličinou rozhodnou pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je za normálních okolností skutečně dosahovaný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu v daném kalendářním měsíci. Ve většině případů to bude výdělek dosažený za celý kalendářní měsíc, avšak v některých případech se může jednat o výdělek nižší nebo i vyšší.

     Důvody pro zohledňování nižšího výdělku jsou různé. Jedním z nich je skutečnost, že zaměstnanec tento výdělek nebo jeho část dosahuje zvýšeným pracovním úsilím. Zda a v jakém rozsahu dosahuje zaměstnanec výdělek nebo jeho část zvýšeným pracovním úsilím, je však v případě sporu věcí znaleckého posouzení. Do výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání nelze také započítávat příjem…