Rozvržení pracovní doby

     Úvodem je nutné zdůraznit, že zásady rozvrhování pracovní doby nestanoví plánovací kalendář, ale zákoník práce (dále jen „ZP“), který v § 81 odst. 1 stanoví, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. Zaměstnavatel rozvrhuje do směn zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 79 ZP), nikoli tzv. „fond pracovní doby“. Plánovací kalendář není právní předpis, ZP s ním nespojuje žádné právní důsledky a pro rozvrhování pracovní doby je nepoužitelný.

     Zákoník práce upravuje v podstatě dva základní způsoby rozvrhování pracovní doby:

• rovnoměrné (§ 82 ZP)

• nerovnoměrné (§ 83, § 84 ZP),

a to v přímé vazbě na charakter provozu zaměstnavatele. Kritériem rovnoměrného rozvržení pracovní doby je, že zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny po sobě jdoucí stále stejný rozsah pracovní doby, tj. stanovenou týdenní pracovní dobu, resp. sjednanou kratší pracovní dobu. Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby může zaměstnavatel rozvrhovat na jednotlivé týdny po sobě jdoucí různý počet hodin (tj. různý od stanovené týdenní, resp. kratší pracovní doby), ale při dodržení podmínek stanovených ZP.

     Provoz (činnost) zařízení zaměstnavatele může být přetržitý nebo nepřetržitý. ZP definuje nepřetržitý provoz v § 78 odst. 1 písm. g) tak, že je to provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu. Toto ustanovení tedy předpokládá současnou platnost obou uvedených podmínek. Chybí-li při provozu kterákoli z uvedených podmínek, jde o přetržitý provoz. Přetržitým či nepřetržitým provozem je předurčen pracovní režim zaměstnance, tj. přetržitý pracovní režim a nepřetržitý pracovní režim.

     V přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu konají zaměstnanci práci ve směnách (v jedné, ve dvou, ve třech). Jak v přetržitém, tak v nepřetržitém provozu může být uplatněno jak rovnoměrné, tak nerovnoměrné rozvržení pracovní doby.

     Při rozvrhování pracovní doby má zaměstnavatel povinnost zajistit zaměstnanci nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích (§ 90 ZP), dále nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin (§ 92 ZP), a to jak při rovnoměrném, tak při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby.

     V přetržitém provozu zaměstnavatel obvykle rozvrhuje pracovní dobu rovnoměrně na jednotlivé týdny a při pětidenním pracovním týdnu (pondělí až pátek). V nepřetržitém provozu zaměstnavatel rozvrhuje pracovní dobu tak, že obvyklým pracovním dnem u tohoto zaměstnance může být kterýkoli den v týdnu a obvyklé dny nepřetržitého odpočinku v týdnu mohou připadnout i na jiné dny, než je sobota a neděle.

     Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že zaměstnanci, kteří zajišťují nepřetržitý provoz u zaměstnavatele, jsou zaměstnanci pracující v nepřetržitém pracovním režimu, tj. zajišťují výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu - střídají se ve směnách (§ 78 odst. 1 písm. f). V nepřetržitém provozu tedy zaměstnavatel rozvrhuje pracovní dobu na všechny dny v týdnu, včetně sobot, nedělí a svátků. Jestliže je tedy v nepřetržitém provozu uplatňován nepřetržitý pracovní režim s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou, pak ZP pro takový rozvrh pracovní doby do směn stanoví jednoznačné podmínky (§ 83 - 84 ZP).

     Rozvrh pracovní doby (rovnoměrné či nerovnoměrné rozvržení) má přímou vazbu na některá další ustanovení ZP. V § 13 odst. 3 ZP mj. jednoznačně stanoví, že zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce. Bez rozvrhu pracovní doby nelze jednoznačně určit rozsah práce přesčas. Rozvrh pracovní doby je předpokladem pro jednoznačné určení rozsahu překážek v práci a pro případnou náhradu mzdy za tyto překážky.V neposlední řadě způsob (forma) rozvržení pracovní doby předurčuje nárok zaměstnance na dovolenou, její čerpání a náhradu mzdy za dovolenou.

     Délku dovolené stanoví zákoník práce v týdnech (§ 213 ZP) a právě tak vymezuje pracovní dobu jako stanovenou týdenní pracovní dobu (§ 79 ZP); tj. vztah pracovní doby a dovolené. Podle § 213 odst. 1 ZP činí výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce. Jde o tzv. základní výměru dovolené. Dovolená zaměstnanců u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 ZP činí 5 týdnů v kalendářním roce. Dovolená pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol činí 8 týdnů v kalendářním roce.

     Uvedené stanovené délky dovolené jsou na základě podmínek stanovených ZP diferencovány (kráceny, resp. prodlužovány). Proto je v § 213 odst. 1 ZP stanoveno, že výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce. Právě ve …