V době koronavirové pandemie celá řada zaměstnavatelů začala u svých zaměstnanců využívat tzv. home office nebo práci na dálku, tedy modely výkonu práce, které mají v porovnání se "standardní‟ formou zaměstnaní v podobě výkonu práce na pracovišti zaměstnavatele větší potenciál s ohledem na stírání hranic mezi pracovním a soukromým životem, resp. lépe řečeno pracovněprávní terminologií, mezi pracovní dobou zaměstnance a jeho dobou odpočinku. Není proto divu, že se do popředí odborných debat opět dostalo téma "práva odpojit se‟, které v odborných pracovněprávních kruzích střídá pravidelně období popularity s obdobími ústupu ze slávy.
"PRÁVO ODPOJIT SE‟ NESOUVISÍ POUZE S VÝKONEM PRÁCE PROSTŘEDNICTVÍM TZV. HOME OFFICE
Úvahy o zavedení "práva odpojit se‟ se v moderní pracovněprávní legislativě začaly objevovat již dávno před koronavirovou pandemií, a tedy i před výrazně zvýšeným procentem výkonu práce zaměstnanců z home office. Zvýšené procento výkonu práce z domova způsobené koronavirovou pandemií diskuze o možném zavedení "práva odpojit se‟ pouze urychlilo a v určitém ohledu zintenzivnilo. Lze však říci, že v kontextu komplexního legislativního řešení výkonu práce z domova je "právo odpojit se‟ pouze jednou z podoblastí, která se musí nutně vyřešit. Stejně tak je možné říci, že legislativní uchopení "práva odpojit se‟ se však řeší i v souvislosti se "standardním“ zaměstnáním, tzn., existuje tedy nezávisle na tom, zda zaměstnanec vykonává v rámci pracovněprávního vztahu práci z domova či nikoliv. Úvahy o "právu odpojit se‟ a o jeho možném legislativním zakotvení tak souvisí v obecné rovině spíše s IT technologiemi a jejich využíváním v rámci pracovněprávních vztahů než pouze s výkonem práce z domova v rámci pracovněprávních vztahů aktuálně hojně využívaným.
CO SE NAVRHUJE V KONTEXTU "PRÁVA ODPOJIT SE‟ V EVROPSKÉ UNII?
V lednu 2021 vydal Evropský parlament rezoluci o "právu odpojit se‟. Uvedl v ní, že v současnosti není v evropských právních předpisech zakotveno "právo zaměstnance na odpojení se‟. Dále konstatoval, že rozvoj IT technologie výrazným způsobem zasáhl do rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem a přispívá k zastření jasné hranice mezi pracovní dobou a dobou odpočinku, k intenzifikaci práce a k neúměrně dlouhé pracovní době. To posléze vede u zaměstnanců k četným negativním vlivům, jako jsou spánková deprivace, syndrom vyhoření, izolace, rakovina, redukce soustředění, muskuloskeletální nemoci, emoční vyčerpání, úzkost či deprese.
Rezoluce uvádí, že dle statistik vědecké organizace Eurofound koronavirová pandemie výrazně změnila způsob výkonu práce zaměstnanců, přičemž se extrémně zvýšilo procento lidí pracujících z domova. Home office v ČR vzrostl dle těchto statistik z 10 na 45 procent. Se zvýšením procenta zaměstnanců vykonávajících práci z domova jde ruku v ruce zvýšené riziko negativních dopadů s ní spojených, což má pak zvláště velký dopad na znevýhodněné skupiny zaměstnanců – ženy, mladé zaměstnance, zaměstnance pečující o děti a o jiné závislé osoby.
Dle názoru Evropského parlamentu by však "právo na odpojení se‟ mělo být v digitální éře základním právem všech zaměstnanců, nikoliv pouze tedy těch vykonávajících práci z domova. IT technologie jsou totiž s to ovlivnit výkon práce většiny zaměstnanců. Na jednu stranu přinášejí do pracovněprávního vztahu pozitivní aspekty, jelikož dozajista zvyšují flexibilitu, co se týče času, místa a způsobu práce, nezávislosti a organizace pracovní doby a pracovních úkolů či šetří čas na dojíždění na pracoviště. Na druhou stranu možnost trvalého připojení zaměstnanců a vysoké nároky zaměstnavatele na plnění pracovních úkolů spojené se zvyšujícím se očekáváním zaměstnavatelů na neustálou dostupnost zaměstnanců jsou s to negativně ovlivnit dosavadní základní pracovní práva zaměstnanců, jejich sladění soukromého a pracovního života i psychické a fyzické zdraví. Zejména pak zaměstnanci vykonávající práci z domova často pracují více než 48 hodin týdně a nemají mnohdy ani 8hodinový nepřetržitý odpočinek v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Práce na dálku často nesplňuje ergonomické standardy pracovního prostředí z hlediska BOZP, přičemž tento aspekt je v obecné rovině značně podceňován a není kontrolován inspektoráty práce. Neustálé přerušování doby odpočinku zaměstnanců výkonem práce a prodlužování rozsahu jejich týdenní pracovní doby zvyšuje riziko výskytu neodměněné práce přesčas, vyčerpanosti z práce, poruch spánku, existence syndromu vyhoření a dalších psychosociálních, duševních a fyzických problémů, jako jsou například úzkost, deprese či tzv. technostres. Proto má Evropský parlament za to, že ani při moderních formách výkonu práce, které nám IT technologie umožnují, nelze opomíjet nutnost efektivní evidence pracovní doby zaměstnanců, aby bylo možno posoudit, že nejsou svévolně překračovány minimální standardy BOZP stanovené v evropské směrnici o pracovní době. Dle názoru Evropského parlamentu není totiž možné, aby po zaměstnancích ze strany zaměstnavatele bylo požadováno, aby byli nepřetržitě dostupní, neboť evropská legislativa obsahující minimální standardy jasně rozlišuje mezi maximální týdenní pracovní dobou zaměstnance, tedy časem, kdy je zaměstnanec povinen být k dispozici zaměstnavateli, a minimálními dobou odpočinku zaměstnance, tedy časem, kdy zaměstnanec nemá povinnost být k dispozici zaměstnavateli.
Vzhledem k výše uvedenému Evropský parlament v rezoluci vyzval Evropskou komisi, aby vytvořila návrh směrnice, která by umožnila prostřednictvím vhodné regulace digitálních pracovních nástrojů zaměstnancům efektivně využívat "právo odpojit se‟. Ve směrnici v budoucnosti zakotvené "právo odpojit se‟ by mělo opravňovat zaměstnance vypnout pracovní nástroje a nemít povinnost v době odpočinku odpovídat zaměstnavateli a plnit pracovní úkoly a zároveň ukládat zaměstnavateli povinnost nevyžadovat po zaměstnanci práci v době jeho odpočinku, když by zaměstnavatelům mělo zapovídat propagaci kultury "neustálé kontaktovatelnosti“ zaměstnanců, ve které jsou ti zaměstnanci, kteří se "vzdají, resp. nevyužijí "práva odpojit se‟, značně znevýhodněni před těmi, kteří se ho nevzdají, resp. využijí ho. "Právo odpojit se‟ by mělo být tedy koncipováno tak, že zajistí, aby zaměstnanec neměl možnost se ve volném čase věnovat pracovním úkolům. Směrnice o "právu odpojit se‟ by dle názoru Evropského parlamentu taktéž měla ctít minimální standardy obsažené v dosavadních směrnicích Evropské unie, zejména pak v evropské směrnici o pracovní době, stejně tak jako ctít předvídatelnost pracovní doby zaměstnanců.
Poměrně nestandardní je skutečnost, že byť Evropský parlament nemá v rámci Evropské unie zákonodárnou iniciativu, připojil jako přílohu rezoluce návrh směrnice o "právu odpojit se‟, kterým by se měla Evropská komise při své zákonodárné činnosti inspirovat. Z něj může a nemusí Evropská komise při jejím návrhu směrnice vycházet. Vzhledem k procesům přijímání evropských směrnic, které jsou mnohdy založeny na nutnosti kompromisního konsensu Evropského parlamentu, Rady a Evropské komise, je však jisté, že návrh směrnice předložený Evropským parlamentem Evropská komise zřejmě úplně ignorovat nebude. Stejně tak je v současnosti jisté, že Evropská komise prozatím žádný návrh směrnice o "právu odpojit se‟ nevydala.
I přesto je však užitečné se s obsahem návrhu…
