č. 264/2004 Sb. NSS, Daň z příjmů: výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
č. 264/2004 Sb. NSS
Daň z příjmů: výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
k § 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb. a zákona č. 149/1995 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“)
Z ustanovení § 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení § 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří o respektování „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, čj. 2 Afs 44/2003-73)
Prejudikatura: Soudní judikatura ve věcech správních č. 250/1998, č. 284/1998, č. 331/1998.
Věc: Anna S. ve V. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Opavě platebním výměrem ze dne 12. 6. 2001 stanovil žalobkyni daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 271 520 Kč.
Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002 zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí především konstatovalo, že zákonným předpokladem pro to, aby částka uvedená v účetnictví mohla být odečtena pro zjištění základu daně dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, je skutečnost, že se jedná o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Skutečnosti mající vliv na posouzení daňové účinnosti jednotlivých výdajů a stanovení základu daně musí být věrohodně prokázány, což bylo povinností stěžovatelky. V daném případě však byl pouze vypracován marketingový přehled, který byl ze dvou třetin opsán z odborných publikací, přičemž převážná část údajů se týkala neaktuálního období a pro svou výhradně teoretickou hodnotu nemohla mít praktické uplatnění. Proto žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala vzájemnou souvislost vynaložených výdajů s dosaženými příjmy. Žalovaný navíc uvedl, že ačkoliv předmětná smlouva byla podepsána v dubnu roku 1996 a na jejím základě měla stěžovatelka německé firmě zaplatit 50 % sjednané částky po obdržení smlouvy a 50 % po předložení zprávy a poskytnutí informací, číselná řada vystavených faktur nezaručuje věrohodnost tohoto obchodního případu, neboť faktura vystavená dne 12. 4. 1996 je evidována pod č. 1212/95 a faktura ze dne 15. 7. 1996 pod č. 3001/96. Ze všech uvedených důvodů proto žalovaný konstatoval, že služby od společnosti N. byly deklarovány pouze formálně, tzn. bez věcného obsahu.
Krajský soud v Ostravě v kasační stížností napadeném rozsudku ze dne 9. 7. 2003, jímž správní žalobu zamítl,…
