"Víno je mezi nápoji ten nejprospěšnější, mezi léky nejchutnější a mezi potravinami nejpříjemnější." Tolik moudrý Plútarchos. A co na takové prohlášení říkají pracovněprávní předpisy?
ÚVOD
Na internetu najdete řadu zajímavých postřehů. Třeba já jsem se tam dozvěděl, že pít alkohol na pracovišti má i své výhody – snižuje to stres a náklady na topení, vztahy s kolegy se prý stávají více důvěrnými a zaměstnavatel se nemusí tolik obávat stížností na nízkou mzdu nebo plat. Z čistě pracovněprávního hlediska může ale pití alkoholu na pracovišti vést k tomu, že kolegové přestanou být kolegy, mzdy nebo platu se člověku přestane dostávat a stres přijde s hledáním nového zaměstnání.
Dle ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZP"), platí, že zaměstnanec je povinen mj. nepožívat alkoholické nápoje na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště a nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele. Zákaz požívání alkoholických nápojů se přitom nevztahuje na zaměstnance, kteří pracují v nepříznivých mikroklimatických podmínkách, pokud požívají pivo se sníženým obsahem alkoholu (např. taviči), a na zaměstnance, u nichž požívání těchto nápojů je součástí plnění pracovních úkolů (např. degustátoři) nebo je s plněním těchto úkolů obvykle spojeno (třeba při uzavření nějaké smlouvy s obchodním partnerem).
V následujících řádcích už bez nadsázky upozorním na některé vybrané souvislosti týkající se této povinnosti zaměstnance a tomu odpovídajících práv zaměstnavatele.
ZPŮSOBY ZJIŠTĚNÍ
Aby zaměstnavatel mohl zajistit (kontrolovat) dodržování výše popsaného zákazu, je zaměstnanec současně povinen dle ustanovení § 106 odst. 4 písm. i) ZP podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu.
Případná přítomnost alkoholu v těle zaměstnance se zjišťuje primárně dechovou zkouškou (orientačním vyšetřením dechu), a to prostřednictvím technicky ověřeného přístroje (analyzátorem alkoholu v dechu). K vyloučení pochybností o závěru, že je pod vlivem alkoholu, může být zaměstnanec vyzván oprávněným vedoucím zaměstnancem k tomu, aby se podrobil odběru potřebného biologického materiálu (zpravidla krve) u poskytovatele zdravotních služeb.
STAČÍ DECHOVÁ ZKOUŠKA?
Občas se objeví názor, že aby mohl zaměstnavatel vyvodit vůči zaměstnanci s alkoholem v těle nějaké důsledky (třeba ve formě rozvázání pracovního poměru – viz dále), je nutné nezůstat toliko u dechové zkoušky, ale vyslat zaměstnance zákonitě i na odběr krve. Bez toho že je zaměstnavatel bezzubý.
S tím nemohu souhlasit a též soudní judikatura dovodila, že pokud zaměstnavatel provede dechovou zkoušku opakovaně a je současně vyloučen vliv "jiných substrátů" na pozitivní výsledek takové zkoušky, pak lze s ohledem na všechny okolnosti daného případu (zejména povahu vykonávané práce zaměstnancem) uvažovat také o rozvázání pracovního poměru. Samozřejmě ale, s pozitivním výsledkem po odběru krve si bude zaměstnavatel jistější.
ÚRAZ NA CESTĚ K ODBĚRU KRVE
Vycházejme z toho, že zaměstnavatel bude chtít mít onu jistotu a vyzve zaměstnance, aby se po provedeném orientačním vyšetření dechu na přítomnost alkoholu v těle podrobil za stejným účelem též odběru krve u poskytovatele zdravotních služeb. Nabízí se otázka - pokud se zaměstnanci na cestě k určenému poskytovateli zdravotních služeb stane úraz, bude se posuzovat jako úraz pracovní a může mít nějaký vliv skutečnost, že zaměstnavatel (ne)zajistil dopravu zaměstnance na dotčené místo?
Pracovním úrazem je dle ustanovení § 271k odst. 1 ZP poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou dle ustanovení § 274 odst. 1 ZP též vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele a cesta k němu a zpět, je také úraz zaměstnance na cestě k odběru krve (nebo jiného biologického materiálu) za účelem zjištění přítomnosti alkoholu v jeho těle úrazem pracovním.
Jak dovodila ve svém stanovisku Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávání a pracovních vztahů, jejímž jsem členem, je v zájmu zaměstnavatele, aby zajistil dopravu zaměstnance k poskytovateli zdravotních služeb a minimalizoval tím riziko vzniku pracovního úrazu. Ostatně ve vztahu k zaměstnancům, kteří vykonávají činnost, při níž by mohli ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek (viz dále), je zaměstnavatel jako osoba, která je k takovému vyšetření vyzvala, za jejich dopravu k poskytovateli zdravotních služeb (do zdravotnického zařízení) přímo odpovědný.
CO KDYŽ ZAMĚSTNANEC ZKOUŠKU ODMÍTNE?
Může se stát, že zaměstnanec své povinnosti podrobit se zjištění na přítomnost alkoholu v těle nedostojí a prostě zkoušku odmítne. V takovém případě záleží především na tom, co ho k tomu vede. Jinak bude z hlediska možných následků posuzován případ, kdy tak učinil s odůvodněním, že pokyn k této zkoušce nedala oprávněná osoba (viz dále), nebo prokáže nějaký důležitý zdravotní důvod, než kdyby k tomu žádný relevantní důvod neměl (setkal jsem se např. s argumentem, že příslušný analyzátor alkoholu v dechu není v majetku zaměstnavatele).
Nutno v této souvislosti upozornit ještě na speciální pravidlo obsažené v ustanovení § 16 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k těm zaměstnancům, kteří vykonávají činnost, při níž by mohli ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek. Pokud by se taková osoba odmítla podrobit orientačnímu vyšetření na přítomnost alkoholu v těle, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.
OPRÁVNĚNÁ OSOBA
Zákoník práce vyžaduje, aby pokyn k provedení zkoušky nebo vyšetření dal výhradně vedoucí zaměstnanec, který je zaměstnavatelem za tímto účelem písemně určen (nejlépe v nějakém vnitřním předpisu buď…
