Podle
§ 42 zákoníku práce se
pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k
výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zahraniční pracovní cestou je
pak, podle
§ 154 zákoníku práce,
cesta konaná mimo území České republiky. Samozřejmě, že nejde o
ledajakou cestu, ale o cestu za účelem výkonu druhu práce sjednaném v pracovní
smlouvě.
Až na výjimky má každá pracovní cesta do zahraničí
tuzemskou a zahraniční část. Ve smyslu
§ 166 odst. 1 zákoníku práce
přísluší zaměstnanci, který uskutečnil zahraniční pracovní cestu:
stravné za tuzemskou část této cesty,
náhrada jízdních výdajů,
náhrada jízdních výdajů k návštěvě rodiny,
náhrada výdajů za ubytování,
zahraniční stravné,
náhrada nutných vedlejších výdajů.
Kromě toho zaměstnavatel může (ale nemusí) poskytnout
zaměstnanci další náhrady, např.:
I při zahraniční pracovní cestě se zjišťuje výše
cestovních náhrad za každou pracovní cestu samostatně, neboť u každé
zahraniční cesty, nejde-li o cesty uskutečněné v jednom dni, se pro přepočet
výše náhrad z jedné měny na měnu jinou použije v etapě vyúčtování jiný kurz
(podrobněji další části seriálu).
Protože takřka každá zahraniční pracovní cesta má
tuzemskou i zahraniční část, má zejména pro účely stanovení výše
stravného zásadní význam to, že tuzemské stravné a zahraniční stravné se
stanoví vždy u každé pracovní cesty samostatně, a to podle pravidel platných
pro příslušnou část cesty. Pro účely tuzemské části pracovní cesty se doby před
výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž kalendářním dni sčítají. Na rozdíl od
zahraničního stravného se však stravné stanoví za každou pracovní cestu
samostatně. Zahraniční stravné se stanoví za každý kalendářní den
samostatně. Je-li v jednom kalendářním dni uskutečněno více zahraničních
pracovních cest, stanoví se zahraniční stravné za tento kalendářní den ze
součtu dob zahraničních částí všech těchto cest, s výjimkou dob kratších než 1
hodina.
Pro vznik nároku na náhrady poskytované v cizí měně je
rozhodující doba přechodu státní hranice ČR a při letecké přepravě doba
odletu a příletu letadla. Protože stanovit dobu přechodu hranice bývá někdy
složité, je vhodné využít např. při použití veřejné hromadné dopravy údajů v
jízdním řádu, při použití letecké přepravy údajů z letového řádu apod. Při
použití automobilové dopravy je přesné určení uvedené doby prakticky nemožné. V
žádném případě není vhodné nutit zaměstnance např. k tomu, aby za jízdy hledal
označení státní hranice, které často není vidět a lze ho lehce přehlédnout.
Bylo by to také v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích a jeho
bezpečností. Proto se jako čas přechodu hranice zpravidla uvádí okamžik
ukončení pasové kontroly českými orgány, ať je tato kontrola fyzicky provedena
na území ČR či mimo toto území. V každém případě je však povinností
zaměstnance při vyúčtování pracovní cesty uvést správný čas překročení
hranice, neboť jinak nelze určit správnou výši tuzemského a zahraničního
stravného.
Z ustanovení zákoníku práce, která upravují stanovení
výše zahraničního stravného, je zřejmé, že při pracovních cestách, kdy
zaměstnanec bude na pracovní cestě v průběhu kalendářního dne ve více než
jednom cizím státě, je nutno stanovit také okamžik přechodu hranic mezi
třetími zeměmi. Jak se přitom postupuje, není v zákoníku práce uvedeno.
Nebylo by však logické, aby byl použit jiný způsob než při stanovení doby
přechodu hranic ČR.
Zákoník práce také neřeší, jak se posuzuje okamžik
přechodu hranic třetích zemí při použití lodě (trajektu) jako dopravního
prostředku. Prakticky je nemožné zjistit okamžik přeplutí státní hranice lodí
na moři. Proto pro praktické řešení doporučuji postupovat obdobně jako v
případě použití letadel, tj. za rozhodnou dobu přechodu hranice považovat
čas vyplutí lodi z přístavu uvedený v lodním řádu. Pokud tedy
zaměstnanec použije jako dopravní prostředek např. pro cestu z Německa do
Dánska trajekt, který vyplouvá z přístavu v Rostocku v 11.35 hod., je pro účely
stanovení výše stravného od tohoto okamžiku v Dánsku.
Také na zahraniční pracovní cestu vysílá zaměstnance
jeho zaměstnavatel. Při stanovení podmínek zahraniční pracovní cesty postupuje
zaměstnavatel obdobně jako v případě tuzemské pracovní cesty. Před nástupem
zaměstnance na zahraniční pracovní cestu tak musí prokazatelně určit
místo nástupu na pracovní cestu, místo výkonu práce, dobu trvání pracovní
cesty, způsob dopravy a místo ukončení pracovní cesty. Měl by také určit
procento krácení stravného při bezplatném poskytnutí stravy zaměstnanci na
pracovní cestě (§ 170 odst.
5 zákoníku práce).
Kromě uvedeného může zaměstnavatel před zahraniční
pracovní cestou rozhodnout o úpravě základních sazeb stravného v cizí měně
(§ 170 odst. 2,
§ 179 odst. 2 zákoníku práce), o
poskytnutí kapesného (§
180 zákoníku práce), příp. o dalších…
