V souvislosti se vznikem pracovního poměru má
zaměstnanec právo být informován o základních právech a povinnostech
vyplývajících z pracovního poměru. Neobsahuje-li pracovní smlouva údaje o
těchto právech a povinnostech, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich
písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního
poměru. Stejná povinnost pak platí i o změnách těchto údajů. Tato povinnost
zaměstnavatele vyplývá z ustanovení
§ 37 odst. 1 zákoníku práce.
Řada pracovních smluv, které zaměstnavatelé předkládají
zaměstnancům (resp. uchazečům o zaměstnání), se omezuje toliko na uvedení
podstatných náležitostí pracovní smlouvy (tj. uvedení druhu práce, který má
zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místa nebo míst výkonu práce, ve
kterých má být práce vykonávána, a dne nástupu do práce) a některých dalších
náležitostí, ale již blíže neuvádí některá základní práva a povinnosti
zaměstnanců. V těchto případech tedy zaměstnavatel musí postupovat v intencích
ustanovení
§ 37 odst. 1 zákoníku práce a zaměstnance
blíže informovat o:
jménu, popřípadě jménech a příjmení zaměstnance a názvu a sídle
zaměstnavatele, je-li právnickou osobou, nebo jménu, popřípadě jménech a
příjmení a adrese zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou,
bližším označení druhu a místa výkonu práce,
údaji o délce dovolené, popřípadě uvedení způsobu určování
dovolené,
údaji o výpovědních dobách,
údaji o týdenní pracovní době a jejím rozvržení,
údaji o mzdě nebo platu a způsobu odměňování, splatnosti mzdy
nebo platu, termínu výplaty mzdy nebo platu, místu a způsobu vyplácení mzdy
nebo platu,
údaji o kolektivních smlouvách, které upravují pracovní podmínky
zaměstnance, a označení účastníků těchto kolektivních smluv,
předpokládané době trvání vyslání zaměstnance k výkonu práce na
území jiného státu a o měně, ve které mu bude vyplácena mzda nebo plat,
vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance k výkonu práce na území jiného státu.
Pokud se jedná konkrétně o informace uvedené v písm.
c), d), e) a v písm. h) týkající se měny, ve které bude zaměstnanci vyplácena
mzda nebo plat, mohou být nahrazeny odkazem na příslušný právní předpis, na
kolektivní smlouvu nebo na vnitřní předpis zaměstnavatele.
V dnešním pojednání si ukážeme, jak by taková
informační povinnost zaměstnavatele (zaměstnavatele v podnikatelské sféře)
mohla vypadat s tím, že si současně uděláme určitý přehled o některých
základních právech a povinnostech zaměstnanců.
Informace pro zaměstnance dle § 37 odst. 1
zákoníku práce
Zaměstnanec: ................................... nar.
............................. bytem
....................................................................................................................................
Zaměstnavatel: .............................................. se
sídlem .................................. IČ: .................. zapsaná v OR
vedeném ................................................
soudem v ............. oddíl ................... vložka
..................................... jednající
...................................................................................................................
Zaměstnavatel vydává v souladu s ustanovením
§ 37 odst. 1 zákona č. 262/2006
Sb., zákoník práce pro zaměstnance následující informaci:
Právo na dovolenou pro zaměstnance vyplývá z ustanovení
§ 212 a násl. zákoníku práce. Délka
dovolené odpovídá zákonným požadavkům a činí 3 týdny v kalendářním roce. Dobu
čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle plánu dovolených.
Bližší označení druhu a místa výkonu práce zaměstnance je
uvedeno v písemné pracovní smlouvě.
Výpovědní doba činí 1 měsíc. Pracovní poměr může být
rozvázán:
Pracovní doba je stanovena v rozsahu 42 hodin za týden a je
rozvržena rovnoměrně do 5 pracovních dnů. Zaměstnanec pracuje v rámci
jednosměnného pracovního režimu.
Údaje o platu zaměstnance a způsob odměňování je stanoven v
pracovní smlouvě zaměstnance, v platovém výměru, který obdržel zaměstnanec
současně s pracovní smlouvou, a dále ve mzdovém předpise zaměstnavatele. Plat
se vyplácí pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním
měsíci s tím, že plat a veškeré odměny za práci budou převáděny na účet
zaměstnance u jím stanoveného peněžního ústavu, a to nejpozději do 15. dne
následujícího kalendářního měsíce. Výplata v hotovosti je u zaměstnavatele
vyloučena.
V ..................................... dne
...........................................................
Za zaměstnavatele:
.........................................................................
Zaměstnanec převzal dne:
..............................................................
V další části textu se podíváme na nedostatky vzoru
č. 1 a ukážeme si, jak by měl správně vypadat.
Základní výměra dovolené u zaměstnanců v podnikatelské sféře
činí v souladu s ustanovením
§ 213 odst. 1 zákoníku práce nejméně 4
týdny v kalendářním roce, a to za předpokladu splnění podmínek pro přiznání
dovolené za kalendářní rok v plném rozsahu (srov.
§ 212 zákoníku práce). Jedná se o kogentní
ustanovení zákoníku práce vymezující základní nepodkročitelný limit výše
dovolené. S ohledem na úpravu ustanovení
§ 213 odst. 1 zákoníku práce má tedy
zaměstnavatel možnost sjednat rozsah dovolené zaměstnance v základním rozsahu 4
týdnů v kalendářním roce, jakož i ve vyšším rozsahu než 4 týdny v kalendářním
roce, nikoli však v rozsahu nižším.
V návaznosti na platnou právní úpravu tedy vzniká zaměstnavateli
možnost odchýlení od zákonného limitu stanovující rozsah dovolené pouze co do
prodloužení dovolené, a to v souladu se zásadou zákoníku práce co není
zakázáno, je dovoleno jak o další týdny, tak o další dny. Pokud se jedná o
prodloužení dovolené, má zaměstnavatel možnost prodloužit dovolenou i jen
některým zaměstnancům s tím, že je nutné v tomto případě bezpodmínečně
dodržet zásadu rovného zacházení a zákaz diskriminace.
S ohledem na výše podaný výklad je tedy zřejmý nedostatek
uvedeného vzoru č. 1. Zaměstnavatel nemůže zaměstnanci určit délku dovolené v
rozsahu 3 týdnů v kalendářním roce. Jednalo by se o neplatné ustanovení s tím,
že zaměstnanec by měl samozřejmě nárok ze zákona na 4 týdny dovolené v
kalendářním roce, a to, jak bylo uvedeno výše, za předpokladu splnění podmínek
stanovených v příslušných ustanoveních zákoníku práce (§ 212 a násl. ZP).
Zaměstnanci v podnikatelské sféře jsou odměňováni mzdou. Platem
jsou odměňováni zaměstnanci zaměstnavatelů uvedení v ustanovení
§ 109 odst. 3 zákoníku práce. Proto by měl
zaměstnavatel v podnikatelské sféře používat v tomto směru správné označení
mzda, mzdový výměr a nikoli plat, platový výměr.
Stejně tak se jistě pozorný čtenář zastavil u pojmu plán
dovolených. Tento termín používal dnes již neúčinný zákon č. 65/1965 Sb.
zákoník páce (srov. ustanovení
§ 108 odst. 1 tohoto
zákona) s tím, že od 1. 1. 2007 byl tento pojem nahrazen pojmem rozvrh čerpání
dovolené. Samozřejmě, že použití nesprávné terminologie nezpůsobuje
neplatnost právního úkonu, nicméně je třeba podotknout, že negativně dopadá na
zaměstnavatele, resp. jeho znalost práva, kterou by měl jistě alespoň v
základním rozsahu disponovat, a tedy by měl používat platnou terminologii.
jednou ze základních informací, kterou by měl zaměstnanec dostat
(ať už v písemné pracovní smlouvě, nebo následně dle
§ 37 odst. 1 zákoníku práce v samostatné
písemné informaci), je uvedení údaje o kolektivních smlouvách, které
upravují pracovní podmínky zaměstnance, a označení účastníků těchto
kolektivních smluv. Na první pohled by bylo možné konstatovat, že pokud u
zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, není zaměstnavatel povinen žádnou
informaci zaměstnancům podávat. Není to však zcela pravda. Zaměstnavatel, u
kterého nepůsobí odborová organizace, a tedy není uzavřena kolektivní smlouva,
by měl v rámci své písemné informační povinnosti vůči zaměstnancům uvést právě
tu skutečnost, že u něj nepůsobí odborová organizace, a tedy není u
zaměstnavatele uzavřena žádná kolektivní smlouva.
Zákoník práce připouští v ustanovení
§ 48 několik způsobů ukončení pracovního poměru, a
to dohodu, výpověď, okamžité zrušení, zrušení ve zkušební době, pracovní poměr
na dobu určitou, který končí také uplynutím sjednané doby
Ustanovení
§ 48 zákoníku práce je kogentní ustanovení
a není možné se od něj odchýlit. Zaměstnavatel a zaměstnanec se tedy nemohou
dohodnout na vyloučení některého ze způsobů ukončení pracovního poměru. Proto
pokud zaměstnavatel…