NahoruJMENOVÁNÍ DO FUNKCE
Pracovní poměr patří mezi základní a zároveň
nejčastější pracovněprávní vztahy. Prostřednictvím pracovního poměru se na
straně jedné realizuje účast fyzické osoby (zaměstnance) v pracovním procesu a
na straně druhé uskutečňuje zaměstnavatel prostřednictvím práce zaměstnanců své
podnikatelské záměry. V souvislosti s pracovním poměrem můžeme rozlišovat
několik základních časových okamžiků, které se k tomuto vztahu váží. Jedná se
tedy o vznik, změnu a zánik pracovního poměru. V dnešním čísle bych se ráda
zastavila u vzniku pracovního poměru. V souvislosti s nabytím účinnosti nového
zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) došlo od 1. ledna 2007 mimo jiné i k
výrazné změně, pokud jde o možnosti zaměstnavatelů při uzavírání pracovních
poměrů.
Zaměstnavatel - obchodní společnost chce přijmout do
pracovního poměru zaměstnance, který bude na pozici vedoucího zaměstnance. Jako
právní úkon, kterým má vzniknout pracovní poměr tohoto pracovníka, se
zaměstnavatel rozhodl využít jmenování - jednostranný právní úkon, kterým
vzniká pracovní poměr.
Na první pohled by se mohlo zdát, že výše uvedený vzor
jmenování do funkce je zcela v pořádku a lze jej takto použít, nicméně opak je
pravdou. Ačkoli může po obsahové stránce uvedené jmenování do funkce obsahovat
všechny nezbytné náležitosti, není jej možné v takovéto podobě aplikovat v
praxi.
Důvodem tvrzení je zejména ustanovení
§ 33 zákoníku práce, konkrétně pak
§ 33 odst. 3 zákoníku
práce, které stanoví, že jmenováním se zakládá pracovní poměr pouze u
vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních jednotek
organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích organizačních
jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je v jejich čele
individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích organizačních
jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické osoby,
nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Protože v našem vzoru jsme jako
zaměstnavatele uvedli obchodní společnost, tedy právnickou osobu
zaměstnavatele, který je podnikatelským subjektem, není možné zaměstnance, a to
ani vedoucího zaměstnance, jmenovat do funkce a tímto brát tento právní úkon
jako úkon, jímž se bez dalšího zakládá pracovní poměr. Vzhledem ke skutečnosti,
že výše citované ustanovení
§ 33 odst. 3 zákoníku práce
nepřipouští výjimky, nemůže platně vzniknout pracovní poměr jmenováním v
ostatních případech - např. obchodní společnost - než jmenovaných zákonem, i
kdyby si to případně obchodní společnost sama stanovila např. v pracovním řádu
nebo jiném vnitropodnikovém předpise. Oproti dřívější právní úpravě jde tedy o
určité zjednodušení právní úpravy při zakládání pracovního poměru.
V této souvislosti bych si dovolila ještě upozornit na
přechodné ustanovení zákoníku práce -
§ 364 odst. 3,
dle kterého se pracovní poměr, který byl založen jmenováním před 1. 1. 2007,
považuje za pracovní poměr založený pracovní smlouvou. To neplatí v případech,
kdy lze založit pracovní poměr jmenováním i po 1. 1. 2007 - viz
§ 33 odst. 3 zákoníku
práce.
Dle právní úpravy před 1. 1. 2007 platilo, že pracovní
poměr se zakládá pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním - srov.
§ 27 zákona č. 65/1965 Sb. Novým zákoníkem
práce se však filosofie zakládání pracovního poměru značně změnila. V souladu s
platnou právní úpravou se nově všechny pracovní poměry zaměstnanců, a to i
vedoucích zaměstnanců v podnikatelské sféře, zakládají pracovní smlouvou.
Jmenováním se zakládá pracovní poměr již pouze u vedoucích zaměstnanců
zaměstnavatelů s vazbou na stát.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, není tedy možné
námi uvedený vzor jmenování považovat za právní úkon, kterým vznikl pracovní
poměr vedoucího…