Nález 15/2000 SbNU, sv.17, K povinnosti soudů vyhovět návrhům na doplnění dokazováníK ustanovení znalce
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, nález č. 15
II. ÚS 252/99
K povinnosti soudů vyhovět návrhům na doplnění dokazování
K ustanovení znalce
Nelze souhlasit s tvrzením, že soudy jsou povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení znalce je soud veden především § 127 odst. 1 občanského soudního řádu, který blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci je rozhodující soud povinen určit znalce ke zhodnocení odborných problémů. Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod. Ze zásady rovnosti stran je zřejmé, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení uvedené zásady.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 2. února 2000 sp. zn. II. ÚS 252/99 ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. E. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. 2. 1999 sp. zn. 21 Co 260/98 a rozsudku Okresního soudu v Benešově z 31. 3. 1998 sp. zn. 4 C 759/94 ohledně neplatnosti závětí.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999 č. j. 21 Co 260/98-192 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998 č. j. 4 C 759/94-113 a tvrdí, že těmito rozsudky obecných soudů byla porušena její práva zakotvená v čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Ke skutkovým okolnostem ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově domáhala určení neplatnosti závětí zůstavitele M. M. ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 s tím, že tyto závěti nebyly napsány vlastní rukou zůstavitele, a navíc byly sepsány v době, kdy zůstavitel nebyl duševně zdráv. Duševní porucha zůstavitele se podle názoru stěžovatelky projevila jednak v obsahu závěti, když z formulací použitých zůstavitelem stěžovatelka dovozuje, že M. M. nechápal jejich účel ani smysl, a dále z počtu těchto závětí podle názoru stěžovatelky je prý možno dovodit psychickou nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům v době jejich vyhotovení.
Stěžovatelka vytýká oběma soudům neúplnost důkazního řízení, které spočívá v odmítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování, zejména vypracováním nového revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a revizního posudku z oboru grafologie, jakož i předložením závětí p. K. a pečovatelskou smlouvou matky vedlejšího účastníka. Důkazy, které byly v pravomocně skončeném řízení oběma soudy provedeny, zejména pak znalecký posudek z oboru psychiatrie MUDr. K. a znalecký posudek MUDr. T., považuje navrhovatelka za nedostatečný a neprůkazný. Dne 9. 6.…
