Nález 18/2008 SbNU, sv.48, K povinnosti francouzských zaměstnanců platit v České republice pojistné na sociální zabezpečení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, nález č. 18

I. ÚS 520/06

K povinnosti francouzských zaměstnanců platit v České republice pojistné na sociální zabezpečení

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že ústavní otázky vyvolává toliko praxe České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) za dobu počínaje 1. červnem 2002 (účinnost novely Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. - tzv. euronovela) a konče 1. lednem 2004, kdy celou věc vyřešila nová zákonná úprava. ČSSZ a Městský soud v Praze na jedné straně a Nejvyšší správní soud na straně druhé zaujaly dva různé výklady Ústavy České republiky, které - jakkoliv jsou navzájem odlišné - oba odůvodnily uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti včetně penále.

Podle ČSSZ a Městského soudu v Praze je s ohledem na znění čl. 10 Ústavy České republiky počínaje 1. červnem 2002 Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., změněná Dodatkovou úmluvou, vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb., (dále jen „Úmluva“) součástí právního řádu České republiky. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Výkladem Úmluvy, která byla použita místo zákona [zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, francouzské i jiné cizí státní příslušníky z účasti na pojištění vyjímal ustanovením § 5 písm. b), pokud tito neměli na území České republiky trvalý pobyt a byli činní v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů], došly uvedené orgány veřejné moci k závěru, že francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, byli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003.

Nejvyšší správní soud závěry Městského soudu v Praze a ČSSZ sice odmítl, ale přesto dovodil aplikovatelnost Úmluvy, která má podle něj přednost před zákonem. Bez jakékoliv právní argumentace uvedl, že všechny mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány „dříve, tj. před účinností“ novely Ústavy České republiky ústavním zákonem č.395/2001 Sb., si zachovávají dosavadní status. Takovýto právní závěr je zjevně nesprávný a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které i mezinárodní smlouvy ratifikované před 1. červnem 2002, splňují-li jinak podmínky čl. 10 Ústavy České republiky, jsou součástí právního řádu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 405/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, str. 245, aplikující jako součást právního řádu Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášenou pod č. 228/1993 Sb.).

Uvedeným právním závěrem sice Nejvyšší správní soud postup správních úřadů legalizoval, ovšem způsobem svévolným a nepředvídatelným. Správní úřady vůči stěžovatelce postupovaly zmíněným způsobem proto, že jednaly s ohledem na nové znění čl. 10 Ústavy České republiky. Pokud ovšem tento postup s ohledem na výklad čl. 10 Ústavy…