Nález 64/1998 SbNU, sv.11, K hodnocení důkazů v trestním řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, nález č. 64
III. ÚS 398/97
K hodnocení důkazů v trestním řízení
Před obecným soudem provedené důkazy musí jím být - právě pro účely jejich hodnocení - správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu.
Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů.
Nález
Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudkům Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 24. 4. 1997 sp. zn. 3 T 386/95 a Krajského soudu v Brně z 25. 8. 1997 sp. zn. 6 To 324/97 o odsouzení za trestné činy loupeže a maření výkonu úředního rozhodnutí.
I. Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997 sp. zn. 6 To 324/97 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. dubna 1997 sp. zn. 3 T 386/95 se zrušují.
II. Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas [§ 70 odst. 2 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon“)] a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona] napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. dubna 1997 sp. zn. 3 T 386/95 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997 sp. zn. 6 To 324/97) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy - stručně shrnuto - „deformovaly“ zásady volného hodnocení důkazů a z ústavní stížnosti konkrétně označených svědeckých výpovědí (svědků Ž., K., N., R., a M.) vyvodily skutkové závěry, pro něž však v nich není nijaké opory. S odkazem na protokol o hlavním líčení, v němž zmíněné důkazy byly provedeny, dovozoval stěžovatel dezinterpretaci skutečných skutkových zjištění obecnými soudy a v důsledku toho posléze i porušení jeho ústavně zaručeného základního práva, totiž „práva na spravedlivý proces“; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů jako postižená protiústavními vadami zrušil.
Předsedkyně odvolacího senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), se přes výzvu Ústavního soudu k obsahu ústavní stížnosti meritorně nevyjádřila a ústního jednání před ním se nezúčastnila „pro pracovní zaneprázdnění“; obdobně také předsedkyně senátu soudu I. stupně…
