Odstoupení je jednostranné právní jednání, které je-li učiněno v souladu se zákonem, má za následek, že se sjednaná smlouva ruší od počátku (ex tunc), tedy zpětně. Odstoupení je jedním ze způsobů zániku závazku. Zákoník práce obecná pravidla odstoupení neupravuje, použije se proto subsidiárně na základě § 4 ZP (zák. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) úprava obsažená s účinností od 1. 1. 2014 v občanském zákoníku v § 2001 až § 2005 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen "NOZ"). Jednostranné právní jednání znamená, že k odstoupení se nevyžaduje souhlas strany, které je odstoupení určeno, rozhoduje o něm ta strana smlouvy, která jej chce použít.
Jedná se o jednostranný zánik závazku původně sjednaného smlouvou, činí se tak zpravidla vždy proti vůli druhé strany, a proto lze podle § 2001 NOZ od smlouvy odstoupit, jen ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Není-li odstoupení od smlouvy v konkrétní smlouvě ujednáno nebo odstoupení od smlouvy neupravuje zákon, nelze tento způsob zániku závazku použít.
ODSTOUPENÍ OD PRACOVNÍ SMLOUVY JEN DO DOBY NÁSTUPU ZAMĚSTNANCE DO PRÁCE
Obecná pravidla odstoupení platí i pro možnost odstoupení od pracovní smlouvy. Podle § 34 odst. 4 ZP je však možné od pracovní smlouvy odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce. Jakmile zaměstnanec do práce nastoupí, odstoupit od pracovní smlouvy, a to jak v případě smluvně dohodnutého odstoupení, tak i v případě, kdy to umožňuje § 34 odst. 3 ZP, není možné. I kdyby zaměstnanec nastoupil do práce později, než bylo původně dohodnuto, aniž by mu v tom bránila překážka v práci, a zaměstnavatel by tak měl právo od pracovní smlouvy odstoupit, pokud tak zaměstnavatel neučiní do doby nástupu zaměstnance do práce, není již odstoupení po nástupu možné. Jedná se o ochranné opatření, které zajišťuje, že nastoupí-li zaměstnanec do práce, pracovní poměr sjednaným dnem vznikl a lze jej rozvázat pouze způsoby upravenými v § 48 ZP (zrušením ve zkušební době, je-li sjednána, dohodou, výpovědí a dalšími v tomto ustanovení uvedenými). Jakmile zaměstnanec do práce nastoupil, odstoupení od pracovní smlouvy není možné a nelze jej ani na dobu po nástupu zaměstnance platně sjednat.
Odstoupení od pracovní smlouvy je právem, nikoliv povinností, zda bude i při existenci důvodů využito, proto záleží na rozhodnutí toho, kdo chce tento postup využít.
SMLUVNĚ DOHODNUTÉ ODSTOUPENÍ OD PRACOVNÍ SMLOUVY
Praktický význam sjednání odstoupení v pracovní smlouvě má pouze za situace, kdy je pracovní smlouva sjednávána dlouho dopředu a pracovní poměr na jejím základě vznikne až např. za měsíc nebo dva. V době od sjednání pracovní smlouvy (jejího podepsání) až do doby, než zaměstnanec nastoupí sjednaného dne do práce, je možné od pracovní smlouvy za sjednaných podmínek a ze sjednaných důvodů odstoupit. Zaměstnavatel i zaměstnanec však musí být při sjednání možnosti odstoupení od pracovní smlouvy srozuměni s tím, že druhá strana této možnosti může využít a pracovní poměr proto při odstoupení nevznikne, protože se pracovní smlouva od počátku ruší (§ 2004 odst. 1 NOZ). Není-li odstoupení od pracovní smlouvy sjednáno, nelze kromě níže uvedeného zákonného důvodu od pracovní smlouvy odstoupit, protože to zákoník práce nepřipouští.
Jestliže se pracovní smlouva sjednává několik dní před nástupem do práce anebo přímo v den, kdy má pracovní poměr vzniknout a zaměstnanec po sjednání (podepsání) pracovní smlouvy bezprostředně nastoupí do práce, nemá sjednání odstoupení žádný význam, protože i kdyby bylo odstoupení sjednáno, není možné od pracovní smlouvy po nástupu zaměstnance do práce odstoupit.
ZÁKONEM UPRAVENÉ ODSTOUPENÍ OD PRACOVNÍ SMLOUVY
Pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který v ní byl sjednán jako den nástupu zaměstnance do práce (§ 36 ZP). Ve sjednaný den nástupu do práce pracovní poměr vznikne, i když zaměstnanec nenastoupí do práce. Jestliže však zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž by mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy podle § 34 odst. 3 ZP odstoupit. Odstoupením zaměstnavatele se pracovní smlouva od počátku ruší (§ 2004 odst. 1 NOZ). I v tomto případě platí, že od pracovní smlouvy je možné odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce.
Právo odstoupit od pracovní smlouvy má zaměstnavatel:
-
za podmínky, že na straně zaměstnance neexistuje překážka v práci, která mu brání v nástupu do práce; zaměstnavatel může od pracovní smlouvy při neexistenci překážky v práci odstoupit v podstatě kdykoliv, např. i po jednom dnu, pokud bude mít tuto skutečnost ověřenu. To však zpravidla mít nebude, protože i když zaměstnanec do práce ve sjednaný den nenastoupí, může překážka na jeho straně existovat, a proto musí zaměstnavatel vyčkat jeden týden, zda se o této překážce nedozví.
-
překážka v práci na straně zaměstnance sice existuje, ale zaměstnavatel se o ní do týdne nedozvěděl.
Týdnem se rozumí podle § 350a ZP sedm po sobě následujících kalendářních dnů, počátek počítání začíná sjednaným dnem nástupu do práce. Jestliže je sjednaným dnem nástupu do práce pracovní den, např. pondělí, problém s počítáním týdne není. Je-li však jako den nástupu do práce sjednán např. 1. leden (1. květen) a zaměstnanec v tento den nepracuje, protože je svátek, na který někdy navazují i soboty či neděle, je jistější počítat běh jednoho týdne až ode dne, kdy měl zaměstnanec bez ohledu na sjednané datum vzniku pracovního poměru do práce fakticky v jeho první pracovní den nastoupit. Zákoník práce totiž tuto otázku blíže neřeší, protože sjednaný den nástupu do práce, jak je upravuje § 34 ZP v pracovní smlouvě, nemusí být vždy pracovní den.
Zaměstnavatel se o překážce v práci dozví zpravidla tak, že mu její existenci zaměstnanec písemně, telefonicky či jinak sám oznámí. Nicméně je nutné dát pozor na to, že na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2011 v § 36 odst. 2 ZP, kdy měl zaměstnavatel možnost odstoupit od pracovní smlouvy, pokud zaměstnanec "do týdne neuvědomil zaměstnavatele o této překážce", současně platná úprava v § 34 odst. 3 ZP je jiná. Jakmile se zaměstnavatel dozví o překážce v práci nejenom od zaměstnance, ale i od jiné osoby, např. rodinného příslušníka nebo vlastním zjištěním, odstoupit od pracovní smlouvy nemůže, protože se o ní již dozvěděl, i když jiným způsobem než oznámením zaměstnance. Musí se však o překážce v práci dozvědět do jednoho týdne. Pokud se o překážce dozví až po uplynutí jednoho týdne, stále má právo od pracovní smlouvy odstoupit, i když pouze…