Přehled judikatury trochu jinak - Doručení výzvy k opětovnému nástupu do zaměstnání po ukončení soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí

Možná by se to dalo vyjádřit i tak, že zaměstnavatel takto postupovat nemusel a na svoji "opatrnost" prostě doplatil. Abyste tomu rozuměli... Zaměstnavatel doručoval zaměstnanci písemnost, prostřednictvím které ho vyzýval k opětovnému nástupu do zaměstnání po skončení soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí. Jak se vyjádřil Nejvyšší soud, tato písemnost není písemností, která by se týkala skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 334 ZP (nesměřuje ke skončení pracovního poměru a není ani hmotněprávním předpokladem pro dání výpovědi nebo okamžité zrušení pracovního poměru), a na její doručování tedy nedopadají přísná pravidla vyplývající ze zákoníku práce.

Výše uvedený závěr znamená, že zaměstnavatel nemusel při doručování předmětné písemnosti postupovat podle zákoníku práce, ale mohl se spolehnout na obecná pravidla vyplývající ze zákoníku občanského, totiž na tzv. teorii dojití. Podle ní písemný projev vůle (písemnost) je – obecně vzato – doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, ostatně nikdo nemůže být "přinucen", aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného. Rozhodující je, aby měl objektivně možnost obsah písemnosti poznat.

A tady nastal pro zaměstnavatele kámen úrazu. On totiž poslal zmíněnou výzvu k nástupu zaměstnance do zaměstnání prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a to jako doporučenou zásilku s dodejkou a do vlastních rukou. Jinak řečeno, držel se pravidel předepsaných pro doručování písemností ustanovením § 336 ZP. Na příslušné…