Každý určitě ví, že cestovní náhrady se zaměstnanci poskytují při pracovní cestě a že pracovní cestou je podle § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen "ZP"), cesta za účelem výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Aby šlo o pracovní cestu podle uvedeného ustanovení, musí být splněny dvě základní podmínky:
- musí jít o cestu, během které bude zaměstnanec vykonávat práci, tj. ve smyslu zákoníku práce činnost, jejíž druh má sjednán v pracovní smlouvě, příp. jinou činnost, kterou zákoník práce za výkon práce považuje (např. prohlubování kvalifikace), a
- uvedený výkon práce musí být prováděn mimo sjednané místo výkonu práce.
Druh práce a místo výkonu práce přitom musí být sjednáno v pracovní smlouvě (viz § 34 odst. 1 ZP). Zákoník práce ale pro účely cestovních náhrad za pracovní cesty považuje i jiné než definované v uvedeném ustanovení (viz § 156 odst. 2 ZP).
Ač se to na první pohled nezdá, je pro účely cestovních náhrad třeba rozlišovat mezi pojmy místo výkonu práce, pracoviště a pravidelné pracoviště. Zjednodušeně řečeno (podrobněji viz níže), místo výkonu práce je se zaměstnancem sjednané místo, kde se předpokládá, že zaměstnanec bude sjednanou práci pro zaměstnavatele vykonávat, pracoviště je místo, kde zaměstnanec skutečně práci podle pokynů zaměstnavatele vykonává, a pravidelné pracoviště místo sjednané pro účely cestovních náhrad, a není-li v pracovní smlouvě sjednáno, pak zjištěné postupem stanoveným zákoníkem práce.
Pro účely cestovních náhrad je sice důležitým místem místo výkonu práce, nicméně nejdůležitějším místem je pravidelné pracoviště, které v pracovní smlouvě sjednáno být může, ale nemusí. Důvodem je to, že zákoník práce za pracovní cestu pro účely cestovních náhrad považuje nejen cestu podle § 42 ZP (viz výše), ale také cestu (samozřejmě za účelem výkonu práce) mimo pravidelné pracoviště a v některých případech i cestu na pravidelné pracoviště (viz § 156 odst. 2 ZP). Cestovní náhrady však zaměstnanci přísluší i při jiných cestách (viz např. § 152, § 161, § 163 odst. 6 ZP a další). Není-li pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě sjednáno, což je nejčastější případ, je nutno zjistit, které místo tedy pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad vlastně u příslušného zaměstnance je, a to postupem uvedeným v § 34a ZP. Přitom se vychází ze sjednaného místa výkonu práce. Pravidelné pracoviště nelze stanovit ve vnitřním předpisu zaměstnavatele ani jiným jeho opatřením.
MÍSTO VÝKONU PRÁCE
Podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. b) ZP musí pracovní smlouva obsahovat místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván. Místo výkonu práce tak může být sjednáno jako jedno nebo více konkrétních míst v jedné obci, ale také jako část obce, obec, může být sjednáno i šířeji, např. konkrétní místa ve více obcích, několik obcí, kraj nebo jinak určené území, Česká republika. Jde totiž o místo, oblast, území apod., kde se předpokládá, že příslušný zaměstnanec bude vykonávat sjednaný druh práce, tj. místa, kam prakticky (až na výjimky) může zaměstnavatel vyslat zaměstnance vykonat práci bez jeho souhlasu. Obecně to může být i místo nebo místa v zahraničí, pak je ovšem potřeba postupovat v souladu i s dalšími předpisy.
Zcela jinak se bude bezpochyby postupovat při sjednávání místa výkonu práce např. se soustružníkem, který bude svou práci vykonávat prakticky pouze v dílně, kde je soustruh zabudován, zcela jinak s údržbářem, který bude provádět svou práci na všech pracovištích zaměstnavatele (všechny provozovny firmy), se stavebním dělníkem, který bude práci vykonávat pravděpodobně na všech stavbách, na jejichž realizaci se zaměstnavatel podílí (všechny stavby firmy), s pracovníkem v zemědělství nebo lesnictví, s obchodním zástupcem, který má v působnosti obchodní partnery na určeném území (např. Jihomoravský kraj), s řidičem apod. I šířeji sjednané místo výkonu práce, např. území České republiky nebo výrobní a obchodní provozovny zaměstnavatele, je podle Nejvyššího soudu ČR (viz např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 2287/2004, sp. zn. 21 Cdo 4213/2009, dostupné na www.nsoud.cz) dostatečně určité, nebo naprosto jednoznačné, srozumitelné a určité. Stejně tak tomu tedy bude v případech, kdy místo výkonu práce bude sjednáno např. jako všechny stavby firmy, všechna pracoviště zaměstnavatele nebo provozovny společnosti na území ČR apod. Nedoporučuje se ovšem "bezbřehost" či neodůvodněná extenzivnost určení místa výkonu práce.
Má-li zaměstnavatel více budov (pracovišť) na různých místech, bude zpravidla vhodné sjednat se zaměstnancem, který není pracovně vázán na jedno konkrétní místo, jako místo výkonu práce všechna pracoviště (pobočky, provozovny, závody apod.) zaměstnavatele, protože pak nebude třeba souhlasu zaměstnance s vysláním k výkonu práce na příslušné odloučené pracoviště, protože zaměstnanec nebude na pracovní cestě definované v § 42 ZP (nebude na cestě mimo sjednané místo výkonu práce). Jestli zaměstnanci budou, nebo nebudou příslušet cestovní náhrady, bude záležet na tom, zda, případně jak je s ním sjednáno pravidelné pracoviště. Cestovní náhrady totiž zaměstnanci, jak již bylo uvedeno výše, přísluší nejen při cestě k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, ale také mimo pravidelné pracoviště a v některých případech i na pravidelné pracoviště.
PRAVIDELNÉ PRACOVIŠTĚ
Pro účely cestovních náhrad má pravidelné pracoviště mimořádný význam. Přesto v pracovní smlouvě sjednáno být nemusí. Způsob jeho sjednání (nebo nesjednání) má však rozhodující vliv na poskytování cestovních náhrad zaměstnanci. Důvodem jeho značného významu pro cestovní náhrady je to, že pracovní cestou, tj. cestou, při které zaměstnanci přísluší cestovní náhrady, je také vždy cesta k výkonu práce mimo toto místo (§ 152 písm. b) ZP) a v některých případech také cesta s výkonem práce v tomto místě (§ 152 písm. c) ZP).
Přestože existuje tzv. smluvní volnost, nelze se zaměstnancem jako pravidelné pracoviště sjednat jakékoliv místo. Ze samotného pojmu vyplývá, že zřejmě jde o místo, kde zaměstnanec bude vykonávat svou práci pravidelně, častěji než jinde. Pravidelné pracoviště je tedy ve srovnání s místem výkonu práce užší, konkrétnější místo a logicky nemůže být v zásadě vně sjednaného místa výkonu práce. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1938/2003 (dostupné na www.nssoud.cz) je mj. uvedeno: "Pravidelným pracovištěm se rozumí místo stanovené dohodou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce), popřípadě i - u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání - místo jejich bydliště (to platí i tehdy, nemá-li zaměstnavatel v bydlišti zaměstnance své sídlo ani jinou organizační jednotku, popřípadě nachází-li se místo bydliště zaměstnance mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě)."
Pravidelným pracovištěm je tedy sjednáváno zpravidla konkrétní místo, kde zaměstnanec nejčastěji svou práci (druh práce sjednaný v pracovní smlouvě) vykonává, tedy místo, kde má svůj "pracovní stůl či prostor", tj. např. konkrétní budova, adresa sídla zaměstnavatele, provozovny, dílny či jiného konkrétního pracoviště apod., příp. také podle druhu a náplně práce, část obce nebo obec, v jejímž obvodu zaměstnanec svou práci vykonává (např. poštovní doručovatelka, geriatrická sestra, řidič MHD apod.). Pokud zaměstnanec vykonává pravidelně práci (pravidelně v určité dny v týdnu, v pravidelnou dobu, jako např. pedagog v několika zařízeních školy) v několika obcích, pak lze výjimečně sjednat i tato místa v různých obcích pro určité dny v týdnu (kalendářní dny) jako pravidelná pracoviště zaměstnance.
Podle § 34a ZP však pravidelné pracoviště nesmí být pro účely cestovních náhrad sjednáno šířeji než jedna obec. Toto ustanovení je ale poměrně nevhodné v případě zaměstnanců v zemědělství, lesnictví anebo v případě, kdy se areál firmy nachází např. v průmyslové zóně, která je na území více než jedné obce, apod. a zaměstnanec se, aniž by opustil polnosti nebo les zaměstnavatele, či areál uvedené firmy, pohybuje na území několika obcí a těžko může v terénu vědět, na území které obce se právě nachází. V takových případech doporučuji postupovat odchylně od uvedeného ustanovení s tím, že snad i kontrolní orgán bude příslušnou situaci hodnotit logicky.
Je snad také zřejmé, že např. bydliště (byt) může být se zaměstnancem sjednáno jako pravidelné pracoviště v zásadě jen tehdy, může-li zaměstnanec druh práce sjednaný v pracovní smlouvě ve svém bydlišti (bytě) vykonávat. To může být např. případ tzv. domáckého pracovníka, zaměstnance vykonávajícího domáckou práci (home working), což může být např. také práce účetní, programátora apod. Je-li sjednaným pravidelným pracovištěm bydliště zaměstnance, jsou např. i cesty mezi bydlištěm a sídlem zaměstnavatele cestami, při nichž budou zaměstnanci příslušet cestovní náhrady (nejde-li o případ, kdy i sídlo zaměstnavatele je současně pravidelným pracovištěm zaměstnance). Takto však nelze postupovat např. v případě řidiče, stavebního dělníka, ředitele nebo jiného manažera apod., protože tyto osoby svůj druh práce doma vykonávat v zásadě nemohou. Přesto se takové případy vyskytují. Pak však jde zpravidla o vykazování fiktivních pracovních cest, jejichž cílem je poskytovat zaměstnanci cestovní náhrady za cesty na skutečné pracoviště zaměstnance (do zaměstnání), které pracovními cestami ve skutečnosti nejsou. Pak jde zcela jednoznačně o obcházení zákona, o spekulativní případy, které jako takové budou následně např. správcem daně při daňové kontrole včetně příslušných daňových dopadů vyhodnoceny, příp. při kontrole jiným orgánem patřičně "ohodnoceny".
Z uvedeného tak vyplývá následující závěr. Je-li sjednané místo výkonu práce:
a) konkrétní místo (např. sídlo zaměstnavatele, závod, provozovna, odloučené pracoviště), lze jako pravidelné pracoviště sjednat
• totéž konkrétní místo,
b) více konkrétních míst (např. některá nebo všechna pracoviště zaměstnavatele) v jedné obci, lze jako pravidelné pracoviště sjednat
• jedno z uvedených míst,
• více nebo všechna uvedená místa,
c) více konkrétních míst ve více obcích, lze jako pravidelné pracoviště sjednat
• jedno konkrétní místo,
• více konkrétních míst v jedné obci,
d) sjednáno šířeji (např. část obce, obec, kraj, Česká republika), lze jako pravidelné pracoviště sjednat
• jedno konkrétní místo,
• více konkrétních míst v jedné obci,
• část obce,
• obec (není-li místem výkonu práce část obce).
Je-li pravidelné pracoviště se zaměstnancem sjednáváno, musí tak být učiněno v pracovní smlouvě (dodatku k pracovní smlouvě). Takovou dohodu nelze nahradit ujednáním v kolektivní smlouvě ani jakýmkoliv rozhodnutím zaměstnavatele, byť by bylo uvedeno ve vnitřním předpisu zaměstnavatele. Není-li pravidelné pracoviště sjednáno, zjišťuje se způsobem uvedeným níže.
ZJIŠTĚNÍ PRAVIDELNÉHO PRACOVIŠTĚ, NENÍ-LI SJEDNÁNO
Není-li v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště se zaměstnancem sjednáno, postupuje se při jeho zjištění podle § 34a ZP. Podle tohoto ustanovení je pak pro účely cestovních náhrad pravidelným pracovištěm místo uvedené v tabulce:
Za sjednání místa výkonu práce šířeji než obec se považuje také případ, kdy jsou jako místa výkonu práce sjednána konkrétní místa a tato místa nejsou jen v jedné obci (např. všechna pracoviště zaměstnavatele v České republice, všechny stavby firmy apod.).
Je-li místo výkonu práce sjednáno v pracovní smlouvě šířeji, je zjištění pravidelného pracoviště, není-li sjednáno v pracovní smlouvě, složitější. Podle § 34a ZP je totiž v takovém případě pravidelným pracovištěm obec, kde zaměstnanci nejčastěji začínají cesty za účelem výkonu práce, tj. prakticky:
• obec bydliště zaměstnance, nebo
• obec sídla zaměstnavatele, případně
• jiná obec.
Ke způsobu zjištění, která obec je obcí, odkud nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce, neuvádí zákoník práce žádné podrobnosti. Je však vhodné…
