Nejednou jsem se setkala s názorem, že když si ženy
vynutily rovnoprávnost, proč mají mít výjimky a zvláštní ochranu v práci?
Věřím však, že s rozšiřující se informovaností se bude jednat již jen o
ojedinělé názory, popř. důsledek nesprávného či nedostatečného pochopení právní
úpravy chránící ženy na pracovišti. Při zamyšlení se nad hlavními důvody
vedoucími ke zvýšené ochraně žen při práci je zřejmé, že smyslem této právní
úpravy není vytvářet pro ženy privilegia na poli pracovním (koneckonců pak
bychom nemuseli v praxi stále čelit otázkám diskriminace žen v práci a řešit
je). Cílem je pouze zohlednit jejich fyziologickou odlišnost od mužů (nejen) s
ohledem na jejich úlohu (budoucích) matek, neboť skutečně není člověka, který
by nepřišel na svět skrze ženu. Čistě pragmatickým argumentem pro obhajobu
zvláštních pracovních podmínek tak může být rovněž skutečnost, že právě díky
ženám - s mírnou nadsázkou - nejenže nedojde k vymření lidstva jako takového,
ale ani budoucích daňových poplatníků.
Jelikož je problematika zaměstnávání žen otázkou
komplexní, na niž je možno nahlížet z více úhlů pohledu a k objektivnímu
pojednání by bylo potřeba vyjádření celé řady odborníků specializujících se na
dotčené oblasti, text níže se bude zabývat pouze právním rozborem uvedeného
tématu (záměrně je tedy vynecháno mj. zaměstnávání otců, ačkoliv se jich
dotýkají některá dále citovaná ustanovení zákoníku práce
).
Právní úprava zaměstnávání žen je obsažena na
mezinárodní úrovni
, v evropské legislativě
i přímo v českém právním řádu, do něhož byly
implementovány směrnice a judikatura EU. Právní základ zaměstnávání žen z
pohledu českého pracovního práva je primárně zakotven v Listině základních práv
a svobod, v
§ 238 až § 242 zákoníku práce a v
dalších souvisejících právních předpisech
, jež budou dále více rozebrány.
První skutečností, s níž je nutno se vypořádat, je
střet zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich
pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění
a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout
funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání
vs. zvýšená ochrana žen a matek, kdy jejich vyloučení z
výkonu některých prací by mohlo být ve světle výše uvedeného považováno za
diskriminační. Sám zákoník práce nicméně v témže ustanovení zakotvuje, že není
diskriminací nerovné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že
toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce.
Za nerovné zacházení tak nemohou být považovány např. limity obsažené v
§ 238 až 242 zákoníku práce, jež se
týkají právě pracovní činnosti žen.
Základní zásadou zaměstnávání žen je princip, na jehož
základě je zakázáno zaměstnávat zaměstnankyně pracemi, které ohrožují jejich
mateřství . Tím je myšleno nejen mateřství již existující, ale i
teprve budoucí, neboť se obecně předpokládá, že (každá) žena jednou děti mít
bude. Výkon určitých, právními předpisy vymezených pracovních činností, který
by měl či mohl mít negativní dopad na zdraví a plodnost zaměstnankyň, je proto
zakázán. Ty jsou vymezeny zejm. v nařízení vlády
upravujícím hygienické limity pro hmotnost ručně
manipulovaných břemen, hygienické limity pro tlačné a tažné síly při manipulaci
s břemenem jednoduchým bezmotorovým prostředkem apod. Zvláštní vyhláška
pak obsahuje výčet pracovišť a prací zakázaných těhotným
zaměstnankyním, zaměstnankyním, které kojí, a zaměstnankyním - matkám do konce
devátého měsíce po porodu. Takovými pracemi jsou zejména povolání, v nichž na
zaměstnankyně působí chemické látky či při nichž zaměstnankyně musí manipulovat
s břemeny apod., a které jsou tedy nebezpečné pro zdraví matky a dítěte (ať
doposud nenarozeného nebo již narozeného).
V takových případech je zaměstnavatel povinen
zaměstnankyni převést na jinou vhodnou práci ve smyslu
§ 41 odst. 1 písm. c) zákoníku
práce. Výše uvedené však neznamená, že pokud taková zaměstnankyně vykonává
práci, která není na černé listině, může ji vždy vykonávat. Jestliže bude z
lékařského posudku vyplývat, že není zdravotně způsobilá k výkonu doposud
vykonávané práce, musí ji zaměstnavatel dle stejného ustanovení zákoníku práce
převést na jinou, pro ni vhodnou práci. Z
§ 239 odst. 1 zákoníku práce dále vyplývá,
že zaměstnankyně musí být současně převedena na práci, při níž může dosahovat
stejného výdělku jako doposud.
Jestliže převedená zaměstnankyně bez svého zavinění
dosahuje nižšího výdělku než doposud, vzniká jí (za předpokladu splnění dalších
zákonem stanovených podmínek)
nárok na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a
mateřství. Vyrovnávací příspěvek se vyplácí za kalendářní dny, v nichž
trvalo převedení na jinou práci nebo ustanovení na jiné služební místo, a to na
základě žádosti podané na zvláštním tiskopise Žádost o vyrovnávací příspěvek v
těhotenství a mateřství, podaného u OSSZ místně příslušné dle sídla
zaměstnavatele, resp. sídla mzdové účtárny zaměstnavatele. Dávku pak vyplácí
příslušná OSSZ nejpozději do 1 měsíce následujícího po dni, v němž byl
zaměstnankyni stanovený doklad pro nárok na výplatu dávky včetně příslušných
podkladů doručen.
V praxi však poměrně často nastává situace, kdy
zaměstnavatel nemá pro zaměstnankyni jinou vhodnou práci, a proto ji
fakticky nemůže převést. Jelikož zaměstnavatel nesmí ani připustit, aby
zaměstnankyně vykonávala práce, které pro ni nejsou z uvedených důvodů vhodné,
jedná se v takovém případě o překážku na straně zaměstnavatele a zaměstnankyni
přísluší náhrada mzdy ve výši 100 % průměrného výdělku za každý den trvání této
překážky.
Zaměstnankyně nemá ze zákona nikde stanovenu povinnost,
dokdy nejpozději musí těhotenství oznámit. Je však v zájmu zdraví jejího i
dítěte, aby tak učinila co nejdříve. Pokud se týká zaměstnavatelů, lze jen
doporučit, aby zaměstnankyni převedli na jinou, vhodnou práci vždy, kdy se o
těhotenství zaměstnankyně dozví, tedy již ode dne ústního oznámení o
těhotenství a bez ohledu na existenci potvrzení od lékaře. Za porušení této
povinnosti může být zaměstnavateli uložena sankce ze strany inspektorátu práce
až do výše 1 000 000 Kč.
Zvláštní ochrana zaměstnankyň - matek se projevuje i ve
vztahu k pracovní době. Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování
zaměstnanců do směn k potřebám zaměstnankyň pečujících o děti bez ohledu na
jejich věk. Jinými slovy, zaměstnavatel by neměl přidělovat těmto
zaměstnankyním práci na dobu, kdy je potřeba jejich péče o dítě (zejm. se bude
jednat o odpolední směny, kdy jsou mateřské školky po skončení směny již
zavřené apod.). Jinak se zaměstnavatel vystavuje riziku uložení sankce ze
strany inspektorátu práce, a to až do výše 300 000 Kč.
Zaměstnankyně pečující o dítě do 15 let, těhotná
zaměstnankyně nebo zaměstnankyně, která prokáže, že převážně sama dlouhodobě
pečuje o závislou osobu ve stanoveném stupni
, může požádat o kratší pracovní dobu nebo jinou
vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby a zaměstnavatel je povinen
této žádosti vyhovět. V opačném případě mu může být inspektorátem práce uložena
pokuta až 300 000 Kč. Výjimkou z této povinnosti je existence vážných
provozních důvodů na straně zaměstnavatele. Ty v zákoníku práce ovšem nijak
vymezeny nejsou a v praxi je nutné vyhodnotit každý případ individuálně a dle
konkrétních provozních podmínek daného zaměstnavatele. Určité vodítko lze
nicméně nalézt v rozsudku Nejvyššího soudu , dle kterého je rozhodujícím faktorem vyhodnocení
ekonomických dopadů povolení kratší pracovní doby nebo jiné vhodné úpravy
pracovní doby na zaměstnavatele ve srovnání s plným výkonem zaměstnankyně.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že ...pouze v případě, že by tím
byl znemožněn, narušen nebo vážně ohrožen řádný provoz (plnění úkolů nebo
činnosti) zaměstnavatele ..., lze uvažovat o naplnění podmínky existence
vážných provozních důvodů bránících vyhovění takové žádosti zaměstnankyně.
V praxi bude proto nezbytné postupovat skutečně vždy
případ od případu. S ohledem na minimalizaci rizika uložení sankce pro
nesplnění této povinnosti lze jen doporučit, aby zaměstnavatelé nejprve
zvážili, zda nemohou zaměstnankyni nabídnout jinou vhodnou úpravu pracovní
doby, která by (alespoň z větší části, když ne zcela) vyhovovala jejich
provozním potřebám, a učinili o této nabídce písemný zápis, včetně případného
odmítnutí navrhované úpravy pracovní doby ze strany zaměstnankyně.
Pokud zaměstnankyně tuto alternativu odmítne, popř.
zaměstnavatel nebude mít objektivně možnost upravenou pracovní dobu nabídnout,
bude zaměstnankyně povinna dodržovat původní pracovní dobu.
Další omezení jsou kladena na zaměstnavatele, pokud se
týká práce přesčas. Navzdory rozsahu práce přesčas, který je zaměstnavatel
obecně oprávněn zaměstnanci nařídit, je zaměstnavatelům zakázáno zaměstnávat
těhotné ženy jakoukoliv prací přesčas. Zákoník práce tedy nepřipouští ani
určitý snížený počet hodin práce přesčas, kterou by zaměstnavatel mohl od
těhotné ženy požadovat. Za porušení zákazu zaměstnavateli hrozí sankce až do
výše 1 000 000 Kč. Obdobně nekompromisní je zákoník práce, pokud se týká
zaměstnankyně pečující o dítě mladší 1 roku. Na rozdíl od těhotné zaměstnankyně
však lze ve světle zásady co není zakázáno, je dovoleno dovozovat, že taková
zaměstnankyně smí vykonávat práci přesčas alespoň na základě dohody se
zaměstnavatelem. Tato dohoda by nicméně měla podle mého názoru umožňovat
zaměstnankyni souhlas s prací přesčas odvolat, zejména s ohledem na případnou
změnu jejích poměrů (ztráta hlídání apod.). Ačkoliv pro dohodu není vyžadována
písemná forma, z důkazních důvodů vždy doporučujeme sjednat dohodu o práci
přesčas písemně.
Zvláštní pracovní podmínky zaměstnankyň se rovněž
dotýkají výkonu noční práce. Ačkoliv zákoník práce neobsahuje výslovný
zákaz, v praxi zpravidla dochází k vyloučení práce v noci na základě
lékařského posudku s ohledem na aktuální zdravotní stav těhotné zaměstnankyně.
Povinnost zaměstnavatele převést zaměstnankyni na denní směny může dále
vyplynout i čistě z její žádosti, které je zaměstnavatel dle
§ 239 odst. 1 povinen
vyhovět.
Specifické podmínky se rovněž uplatní pro vysílání
zaměstnankyň na pracovní cestu. Podle
§ 240 odst. 1 zákoníku práce je totiž
možné vyslat těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni pečující o dítě do 8 let
věku, osamělou zaměstnankyni pečující o dítě do 15 let či zaměstnankyni
pečující o závislou osobu mimo obvod jejího pracoviště nebo bydliště pouze
na základě souhlasu. Přeložení je pak přípustné jen na žádost dotčené
zaměstnankyně.
Obecně je v této souvislosti přijímán názor
, že je potřeba získat souhlas ke každé jednotlivé cestě
mimo místo bydliště či pracoviště. Generální souhlas (zpravidla obsažený v
pracovních smlouvách uzavíraných na začátku pracovního poměru) tedy nebude v
těchto případech dostačující.
Porušením této povinnosti se zaměstnavatel dopustí
správního deliktu, za nějž mu může být inspektorátem práce uložena pokuta až do
výše 500 000 Kč.
Zákoník práce dále pamatuje na pracující matky, které
kojí. Ty mají vedle přestávek v práci podle
§ 88 zákoníku práce nárok na přestávky
ke kojení. Přestávky na kojení se - na rozdíl od těch…